Díky fingované svatbě se poprvé v životě podíval do Paříže – tři měsíce zde mohl mladičký dnes pětadevadesátiletý Milan Dobeš malovat, prodávat obrazy a žít uměním. Do velkého světa umění jej – vyznavače op artu a kinetického umění – v roce 1966 paradoxně katapultovala výstava v baště socialistického realismu v Domě československo-sovětského přátelství v Praze, která tehdy přilákala 56 000 návštěvníků. Upoutala také pozornost Franka Poppera a Uda Kultermanna, světově uznávaných teoretiků.

Frank Popper následně pozval Dobeše na výstavu Kunst–Licht–Kunst v Eindhovenu, první poválečnou výstavu svého druhu na světě. Následovaly Bienále v Montevideu v roce 1969 či EXPO ’70 v Ósace. Vedle Victora Vasarelyho, Andyho Warhola či Edwarda Kienholze byl pozván do Helsinek na výstavu Ars 69, kde vystavovalo šest desítek nejlepších světových výtvarníků. „Jak jsem se tam dostal, nevím, ale byl jsem tam,“ smál se Milan Dobeš po téměř půl století při vzpomínce pro filmový dokument Muzea umění Olomouc.

Jeho postavení mezi klíčovými představiteli světového konstruktivismu potvrdila v roce 2013 účast na prestižní výstavě Dynamo. Století světla a pohybu v umění 1913–2013 v Grand Palais v Paříži, která rekapitulovala století kinetického umění.

Na výstavě v Muzeu umění Olomouc jsou pro srovnání také díla Dobešových souputníků, významných světových tvůrců konstruktivismu a kinetismu.