Celý obsah PROPAMÁTKY je přístupný zdarma. Jen některé části až po přihlášení.
Ještě nemáte svůj účet?
Jakou péči věnujeme místům posledního odpočinku a co to vypovídá o nás samotných? V anketě zimního časopisu PROPAMÁTKY jsme se zeptali čtveřice osobností. Třetím dotázaným byl Jaroslav Achab Haidler – herec, překladatel a dokumentarista židovských hřbitovů. Přečtěte si jeho odpověď.
Osiřelá ve své odlehlosti, zpravidla zarostlá buřinou a nálety, náhrobky často vyvrácené a všelijak popadané mezi oloupené sokly. Taková byla (a pohříchu občas ještě jsou) pohřebiště židovská. Přitom na rozdíl od pohřebišť komunálních mají ta židovská, podle halachy (židovské cesty životem a smrtí), sloužit věčně. Až do rozpadnutí. Ony vlastně slouží, ale k čemu? Ze všeho nejvíc, aby byly kamenným dokumentem našeho přístupu ke smrti. Dočteme-li se na starších epitafech: „Aj krutá smrti, vtrhla jsi k nám jak zloděj oknem, neslitovala ses, neušetřila…,“ dnešní doba jako by psala jiné vzkazy: „Aj obtížná smrti, neotravuj a nevnucuj se nám do myšlenek!“
Za socialismu se ty kameny dokonce kradly, dnes se stav židovských hřbitovů zlepšuje. Ale jenom proto, že je to prostě trendy. Jsou to jakési „kulturní památky“. Na některé z nich se dokonce vybírá vstupné! Jen tu a tam se najde anděl, který o ta „políčka života“ pečuje prostě proto, že se to tak má. „Oni by to pro mě udělali taky,“ odtuší, když se ptám, proč to dělá. A to mi vždycky dodá naději. Péče o pohřebiště, o kameny bezbranných, kteří se už dávno nemohou bránit (je jedno, zda na hřbitově židovském nebo komunálním), není žádná nekrofilie, služba kultu smrti. Je to služba životu a člověčině. Lidskosti v nás.
Jaký má názor sociální antropoložka Olga Nešporová, člen komunity obyvatel a chalupářů v Horním Maxově Michal Tůma nebo člen správní rady Nadačního fondu Schwarzenberská hrobka v Domaníně Adam Pezold? Odpovědi všech dotazovaných účastníků ankety jsou k přečtení v ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU 2025.
