Hrála jste si jako mladá dívka na princezny? Představovala jste si, že byste chtěla žít na zámku nebo na pohádkovém hradě?

To úplně ne. Spíš má cesta k památkám souvisela s tím, že můj tatínek byl učitel zeměpisu a hodně se zajímal o české země, cestování a turismus. Odmalička nás s mamkou brali na výlety po památkách. Možná ta láska k historickým objektům vznikala tímto způsobem. Postupně se mi s věkem dostaly do ruky romantické knihy. A když čtete, jak se žilo kdysi ve šlechtických sídlech, jsou vám hrady a zámky stále bližší. Je ale faktem i to, že jsem ze sousední vesnice a na hrad Rabí jsem měla výhled přímo z našeho domu.

Dá se říct, že si plníte svůj dětský sen?

Spíš je to pro mě nějaký přirozený vývoj. Nejsem typ člověka, který by chtěl stát na místě, ale ten, který se rád někam posouvá a vyvíjí se. Díky rodičům to byla moje přirozená cesta přes cestování. A také díky studiu, které vedlo k památkové péči, neboť mám vystudovanou historii. Mám odborné zaměření na novověk, od něhož je blízko ke středověku, ale i k nové moderní době. Tam se formoval můj vztah k památkám nejvíce a současně mě posiloval. Především když jsem psala bakalářskou a magisterskou práci. Zde jsem se věnovala historickým objektům v souvislosti se šlechtickým vnímáním světa 19. století. Je to i doba, kdy se začíná uplatňovat památková péče a kdy se poprvé zpřístupňují některé objekty veřejnosti. V mém případě jsou to tedy takové puzzle, kdy se jednotlivé dílky skládaly dohromady. Dalším dílkem do skládačky bylo potkávání zajímavých lidí, kteří se věnovali památkám. Přestože jsem vystudovala klasickou historii, mám hodně blízko i k dějinám výtvarného umění, což je další dílek do skládačky. A jedno druhé hezky doplňuje.

Na hradě Rabí, pokud mám správné informace, jste začínala už jako studentka coby průvodkyně, a to úplně od píky.

Ano, prošla jsem si cestu přes průvodkyni po hradě, pokladní až po zástupkyni kastelána.

Byla pro vás při výběrovém řízení na nového kastelána výhoda, že znáte hrad de facto do posledního kamene?

To je asi spíš otázka pro členy komise. Možná velkou roli hrálo to, že jsem se postupně mohla seznámit s různými vnitřními procesy Národního památkového ústavu, se specifickými výpočetními programy, s nimiž se při správě památek pracuje. To možná jistou výhodou bylo. A samozřejmě to, že mám hrad opravdu prochozený a poznaný. Návštěvníky provádím dlouho a snažím se jim naslouchat. Díky tomu mám možná i silnější zpětnou vazbu od lidí a citlivější vnímání pro to, co návštěvníci skutečně chtějí. Moje role je podle mě dokázat vybalancovat potřeby návštěvníků, památkového ústavu i hradu, aby mu to jako památce neškodilo. V našem případě je ovšem manipulační prostor na to, co vše lze na hradě Rabí podnikat, přece jen trochu omezený a ohraničený.