Jana Havránková - restaurování nábytku

Historie restaurování
Restaurátorstvím se ve starší době zabývali příslušní umělci a řemeslníci a teprve v 19. století pod vlivem historismu se ukázalo, že vyžaduje ještě jiné znalosti. Cílem restaurování v 19. století, jak jej formuloval „otec zakladatel“ obnovy památek, francouzský architekt Eugène Viollet-le-Duc, bylo obnovit dílo v původní podobě, případně doplnit a zdokonalit. Tato puristická snaha silně poškodila zejména staré stavby, kde se lehkomyslně všechno poškozené vyměnilo, takže obnovená stavba působí jako nová. Proti tomu vystoupil anglický spisovatel John Ruskin, který napsal, že taková stavba nebo umělecký předmět je „lež od začátku do konce“.

Novou koncepci „konservovat, ne restaurovat“ prosadil německý historik umění Georg Dehio. V průběhu 20. století převládla tato opačná tendence pouze očistit a fixovat původní povrch díla, což vedlo například u nástěnných maleb k výsledku, který je pro diváka velmi neuspokojivý: mezi kusy zachované malby byly plochy holé omítky, které celkový dojem rozbíjely. V současné době se proto hledají vhodné kompromisy mezi požadavkem historické šetrnosti a věrnosti a na druhé straně uměleckého působení díla. Doplňky a retuše mají být šetrné, rozlišitelné od původních částí a opět odstranitelné.

Počátky zvýšeného zájmu o ochranu architektonických památek v celoevropském měřítku spadají do druhé poloviny 18. století.

• Praha, Valdštejnský palác - restaurování dveří
• Dveře pro Strahovský klášter Praha (spolupráce s J. Havránkem)
• Nábytek ze soukromé sbírky paní Bettiny Lobkowicz (spolupráce s J. Havránkem)
• Nábytek pro Muzeum Mělník (spolupráce s J. Havránkem)
• Restaurování pro soukromé osoby 2008-2011