ROZHOVOR | Trvanlivost a estetika se navzájem nevylučují

Proč jste se rozhodli téma fasád z tvrdých omítek první poloviny 20. století přiblížit právě výstavou?
Jedná se o jeden z výstupů vědecko-výzkumného projektu Obnova fasád z tvrdých omítek z 1. poloviny 20. století na podporu aplikovaného výzkumu v oblasti národní a kulturní identity na léta 2023 až 2030. Obecně lze říci, že téma tvrdých omítek se objevovalo dlouhou dobu na okraji zájmu. S kolegy ze spolupracujících institucí z ČVUT v Praze a VŠTE v Českých Budějovicích jsme vnímali, jak rychle fasády z tvrdých omítek mizí nebo se nenávratně přetvářejí. Bylo důležité zachytit jejich původní podobu, výraz i okolnosti jejich vzniku. Chtěli jsme také ukázat, že i v detailech běžných domů se zrcadlí doba, která měla velké ambice a cit pro určitou estetiku každodennosti. Dílčí části projektu jsme se pokusili představit na výstavě, protože tvrdé omítky jsou vizuální: mají barvu, strukturu, mění se vlivem různého světla a nejlépe se prezentují, když je vidíte.

Proč se právě v meziválečném období začaly ve větší míře využívat a uplatňovat?
Tehdejší doba přála novým materiálům i novému estetickému ideálu. Architekti a stavitelé hledali trvanlivé, čisté a moderně působící povrchy. Něco, co by odpovídalo duchu funkcionalismu a zároveň se dalo použít i na běžných domech. Na trhu se tehdy objevily hotové směsi, barevné písky a pojiva, která umožňovala vyrábět omítky tvrdé, odolné vůči počasí s minimálním požadavkem na údržbu. Důležitým milníkem byl vynález cementu a přechod od vápenných pojiv k cementovým. Tyto materiály se rychle rozšířily – od veřejných budov až po venkovské usedlosti. Byly symbolem pokroku, elegance i dostupnosti moderního stylu téměř pro každého. 

Čím jsou nebo byly tyto typy omítek jiné a specifické?
Svou skladbou a výsledným dojmem. Hlavním pojivem byl cement, omítky činil mnohem tvrdšími a odolnějšími povětrnostním vlivům. Zároveň umožňovaly vytvářet strukturované, pevné a barevně výrazné povrchy, které tehdy působily moderně. Nebyly monotónní a měli velkou škálu typů povrchů (umělý kámen, teraco, tvrdé omítky), struktur a barev, což dokazují i exponáty na výstavě. Pestrost dokládá i množství obchodních názvů, pod nimiž byly prodávány: břizolit, terrazin, mennofrith a další. Řemeslníci s nimi uměli doslova kouzlit – vytvářeli mozaikové efekty, barevné přechody, vzory napodobující kámen. Z tvrdých omítek se stal nejen praktický, ale i výtvarný materiál. Dnes jsou jedinečným svědectvím doby, která dokázala spojit technologii a estetiku v celek. 

Jaké vlastnosti jsou pro tyto typy omítek typické a vedly k jejich používání?
Tvrdé omítky si získaly oblibu hlavně díky svým praktickým vlastnostem. Byly pevné, trvanlivé, málo nasákavé a výborně odolávaly povětrnosti. Na rozdíl od tradičních vápenných omítek se tak rychle nešpinily ani nepoškozovaly mrazem. Zároveň nabízely širší možnosti barevného i strukturovaného provedení. Ve srovnání s tradiční směsí na vápenné bázi, cementová směs výrazně rychleji tuhla a tvrdla. To usnadnilo zpracovatelnost omítkové směsi, snižovalo riziko poškození nanesené vrstvy klimatickými vlivy (vymývání deštěm), zkracovalo technologické přestávky vázané na mokré procesy a zefektivnilo vlastní realizaci stavby. Důležité bylo, že šlo o materiály dobře kombinovatelné s novou architekturou — s hladkými liniemi funkcionalismu i s dekorativními prvky počátku 20. století. 

Na jakých typech staveb byly nejčastěji využity?
Tvrdé omítky se objevovaly napříč stavebním spektrem: od reprezentativních veřejných budov, velkoměstských paláců až po běžné rodinné domky. Nejčastěji je najdeme na vilových domech, školách, církevních stavbách, sokolovnách nebo bytových domech. Brzy pronikly i na venkov, můžeme se s nimi setkat na objektech hostinců, významných usedlostí – zpravidla spojených se starostou či jinak významnou osobou. Pro základní představu bychom mohli jmenovat Odborový dům Na Perštýně v Praze, Zemský dům III v Brně, areál Nové radnice v Ostravě, kostel Evangelické církve metodistické v Týně nad Vltavou, blok tří bytových domů Na Vrtačkách v Táboře, vily v Křižíkově vilové čtvrti v Bechyni, Husův sbor ve Vodňanech, Základní školu Týn nad Vltavou – Malá Strana, bývalý hostinec v Neplachově a mnoho dalších.

Proč bychom právě tento typ omítání fasád měli na historických stavbách chránit? Jaké kulturní kvality kromě těch technických v nich nacházíte?
Tvrdé omítky si zaslouží ochranu nejen proto, že jsou technicky kvalitní, ale hlavně kvůli své kulturní hodnotě. Jsou to originální povrchy, které vznikaly rukama řemeslníků – každý dům měl trochu jinou strukturu, jiný odstín, jiný způsob nanášení a výsledek byl vždy jedinečný. Tvrdé omítky nesou otisk své doby: její víru v pokrok, v poctivost materiálu, v estetiku každodennosti. Každá plocha, každý detail je drobným dokumentem modernismu zapsaným do běžné ulice, ne do galerie. 

Když tyto fasády chráníme, nechráníme jen techniku omítání, ale i paměť měst a způsob, jakým lidé kdysi vnímali krásu. Jsou to malé kulturní artefakty, které spojují architekturu s řemeslem a každodenním životem. Tyto fasády jsou určitou kronikou první poloviny 20. století. Problém je, že mnoho z těchto fasád dnes nenávratně mizí nebo se opravuje nevhodnými způsoby. Ztrácí se tím nejen autentický vzhled, ale i kus kulturní paměti – něco, co dělá naše města a vesnice jedinečnými. Když se tyto vrstvy smažou, přijdeme o bohatství, které už nikdo znovu nevyrobí. Proto má smysl se o tyto fasády zajímat. Nejde o nostalgii, ale o úctu k řemeslu, k materiálu a k době, která věřila v krásu detailu. A možná i o připomenutí, že trvanlivost a estetika se navzájem nevylučují. 

Co vše projekt Obnova fasád z tvrdých omítek z 1. poloviny 20. století dále postihuje?
Jeho cílem je zmapovat tyto materiály v celé jejich rozmanitosti – od historických receptur a výrobních postupů až po jejich současný stav a možnosti restaurování. V praxi to znamená terénní průzkumy, laboratorní analýzy omítek, archivní výzkum, ale i spolupráci s vlastníky objektů, pracovníky státní památkové péče a stavebními firmami. Se všemi členy projektového týmu se snažíme najít cesty, jak tyto povrchy chránit a obnovovat tak, aby si zachovaly svou původní estetiku i materiálovou povahu. Kromě výstavy, doprovázené odbornou publikací – tzv. kritickým katalogem, jsou plánovanými výstupy projektu i funkční vzorky jádrové a finální lícové omítky pro obnovu povrchových vrstev objektů z 1. poloviny 20. století, památkový postup pro identifikaci a postup obnovy či konzervace tvrdých omítek a několik příspěvků v rámci odborných periodik a mezinárodních konferencí. Obecně je snahou projektu, aby výsledky výzkumu nezůstaly jen v laboratořích, ale dostaly se i k těm, kteří s těmito fasádami skutečně pracují. 

Autory výstavy jsou David Javorský a Petr Kotrba. Na výstavě se na pořízení obrazového materiálu podílel také fotograf David Peltán, grafickou podobu zpracovala Tiskárna Posekaný.

Výstava Tradice v detailech je přístupná do 31. prosince 2025, a to každý všední den od 9 do 16 hodin ve výstavní galerii Národního památkového ústavu na Senovážném náměstí 230/6 v Českých Budějovicích. Vstup je volný.