Nejprve poznat, pak rozhodnout: příběh o osudu hodnoty jednoho nádraží

Funkcionalistické nádraží ve Valašském Meziříčí nabízí otázku, jak (ne)rozumíme architektuře kolem nás. Proč se z ne vždy podložených názorů stanou fakta a na základě čeho se vlastně rozhoduje o hodnotě staveb? Na to odpovídala architektka Jana Vencálková.

Profesor Vladimír Šlapeta nedávno na vlnách Českého rozhlasu Vltava zmínil mimo jiné budovu funkcionalistického nádraží ve Valašském Meziříčí. Architekt Martin Tomáš upozorňuje na svých facebookových stránkách: „Funkcionalistické nádraží - přesně ten typ stavby, který už dnes znovu nevznikne.” Jak to vidíte vy?

Funkcionalistické nádraží ve Valašském Meziříčí je dobrý příklad toho, k čemu může být Valašský architektonický manuál (VAM) v praxi užitečný. Nejen jako databáze pro pár nadšenců, ale jako živý nástroj se skutečným využitím. K informaci o osudu funkcionalistického nádraží jsme se dostali až ve chvíli, kdy už bylo rozhodování prakticky uzavřené. Můžu k tomu uvést pouze osobní postřeh.

V případě nádraží se opakuje stále dokola tvrzení, že jde o nehodnotnou stavbu. Jenže opakování není důkaz. Proč nikoho nenapadlo položit základní otázky: Na základě čeho se o něm mluví jako o nehodnotné stavbě? Co je skutečně doložené? Kdo budovu navrhl? Jaké místo zaujímá v rámci města nebo třeba kolik máme funkcionalistických nádraží v Česku? Inspirativní je například přístup sousedního města Hranice, které rekonstruuje funkcionalistické nádraží v Teplicích nad Bečvou.

A v tom je podstata. Informace o takto důležité dopravní stavbě nenajdete hned a uceleně. Člověk si nechodí jen tak pro dokumentaci do Národního archivu, většina lidí nemá čas dohledávat autory a souvislosti a běžně nemá doma „bibli“ od Rostislava Šváchy Od moderny k funkcionalismu. Nemůže si tak vytvořit ucelený obraz a podívat se na další realizace autorů.

Přitom už základní rešerše ukáže, že nejde o náhodnou nebo bezvýznamnou stavbu, ale o práci renomované pražské kanceláře Pacanovský-Hraba. Desítky jejich realizací činžovních domů najdeme napříč celou Prahou. Malou ukázku přináší galerie pod článkem, základní informace o výpravní budově jsou na pracovních stránkách VAM. Není předmětem polemizovat, jestli je lepší jejich činžovní dům v ulici Jana Masaryka nebo Londýnské, či nádraží ve Valašském Meziříčí. To by bylo srovnávání nesrovnatelného. Ve Valašském Meziříčí navíc nemáme desítky jejich staveb.

Kdyby se on-line encyklopedii VAM podařilo spustit už v roce 2022, jak bylo v plánu, relevantní fakta by byla dostupnější a výsledek by mohl být jiný. Minimálně by se nestalo, že se jeden nepodložený názor začne tvářit jako fakt. Nejde o to zachránit každou stavbu. Jde o to rozhodovat ve chvíli, kdy víme, co máme před sebou. Jediné, co jsme v této situaci mohli udělat, bylo podat podnět na Ministerstvo kultury a rozklad poslali vedení Správy železnic.

A i když to dnes vypadá, že o osudu nádraží je už prakticky rozhodnuto, může být tento případ užitečný. Jako upozornění, že dřív než se začne používat nálepka „nehodnotná stavba“, měl by proběhnout základní průzkum a zaznít otázka, z čeho takové tvrzení vychází.

Na závěr jen nutný dovětek, aby nedošlo k nedorozumění v souvislosti s předchozím rozhovorem o starém nádraží v Krásně. Jde o diametrálně odlišnou situaci. Funkcionalistické nádraží je plně funkční a vyžaduje především citlivou rekonstrukci a modernizaci. Nejde o „romantickou představu záchrany“ jako u starého krásenského nádraží.

Už základní rešerše ukáže, že nejde o náhodnou nebo bezvýznamnou stavbu, ale o práci renomované pražské kanceláře Pacanovský-Hraba.

Jak lze poznat, že má stavba potenciál?

Architekt se na dům dívá trochu jinak. Obrazně řečeno má „rentgenové oči“. Dokáže si odmyslet necitlivé nánosy a zásahy a vidí základ a figuru domu. To, z čeho vychází a co se dá dál rozvíjet. Neznamená to, že přehlíží problémy. Naopak, vidí je velmi přesně. Ale zároveň si umí představit, co by z té stavby mohlo vzniknout. Neustále balancuje mezi vizí a realitou. Průměrný architekt dokáže z takového nádraží udělat skvělý dům. Nadprůměrný z něj dokáže vytvořit dům, který se zařadí do seznamu Iconic Houses.

Drobně odbočím a dovolím si malou filozofickou otázku: Měli bychom dnes vilu Tugendhat v podobě, v jaké ji známe? Těžko říct. Po válce byla výrazně poškozena, dlouhodobě nevhodně využívána a přišla o velkou část původních prvků. Architekt František Kalivoda ale v 60. letech 20. století začal systematicky upozorňovat na její hodnotu, otevíral odbornou debatu a inicioval kroky k její ochraně. Trvalo roky, než se podařilo prosadit, že jde o stavbu, která si zaslouží jiný přístup.

Nesrovnávám tyto dvě stavby. Jen dovysvětluji, že architekt musí vidět i to, co i dobrému pozorovateli může uniknout. Prostě vidět dál. Jde také o schopnost navázat na historii s respektem. Umět reagovat, přidat současnou vrstvu, nebo naopak odebrat a očistit tu, která tam nepatří. Jak se to dělá? Buď máte talent, nebo zkušenosti. Právě proto je důležité umět dům správně číst. Bez toho se snadno stane, že je označen za nehodnotný jen proto, že jeho kvality nejsou pro všechny na první pohled viditelné.

To, že se stačí dívat, chceme ukázat také čistě obyčejnou, ale krásně poetickou výstavou fotografa, reportéra a novináře Davida Macháčka, který nabízí jiný pohled na architekturu a k fotografií říká: „Od té doby, co si vedu fotodeník, jsem se zpomalil. Chodím městy i krajinou pomaleji, protože se víc dívám kolem sebe.“

Pro koho Valašský architektonický manuál (VAM) vlastně vzniká? Pro odborníky, nebo běžnou veřejnost?

Pro všechny fanoušky architektury. Cílíme na studenty gymnázií a středních stavebních škol. VAM je nástroj, který je může motivovat a pomoci pochopit architekturu v širším kontextu. Zároveň nás studenti nutí být současní a hledat formu, která je bude bavit.

Je sympatické, jak se vše postupně propojuje. Po otevření profilu architekta vidíte jeho další stavby napříč republikou a rychle si uděláte představu o jeho práci. Zjednodušeně řečeno, půjde o „obrázkovou encyklopedii“ doplněnou dobovými plány. Praktický příklad digitalizace v praxi. Uvedu to na příkladu architekta Antonína Tenzera. Po kliknutí na jeho profil se člověk dozví základní údaje včetně přehledu realizací. Dál se může proklikávat na další stavby napříč republikou – od spořitelny ve Vsetíně, kde je spoluautorem, přes hotel Jalta na Václavském náměstí, polikliniku v Praze-Vysočanech nebo sanatorium ve Vráži a další a další.

Skvělé je, že nám fandí lidé, kterých si člověk opravdu váží. Myslím tím například Evu Jiřičnou, Zdeňka Jirana, Jaroslava Wertiga, Ondřeje Tučka, Jiřího Weinzettla, Radovana Lipuse, Jiřího Zábrana nebo Zdeňka Balíka. Díky souhře náhod se nám podařilo propojit i s rodinami architektů nebo jsme se už znali. Jsme předběžně domluveni, že profily architektů napíšou oni sami. To dává projektu autentický rozměr a on-line encyklopedii to oživí.

Jak moc vás financování omezuje v samotném konání a budoucích plánech?

V podstatě je to jako s každým jiným hobby projektem. Je jedno, zda děláte kite u moře, golf, fotografování nebo tvorbu on-line encyklopedie o regionální architektuře. Musí vás to bavit a musí vám to dávat smysl. Stojí to nemálo času i peníze a s Valašským architektonickým manuálem je to obdobné.

Zatím je to stále více koníček, který si člověk z velké části financuje sám a postupně hledá a oslovuje spřízněné nadace a lidi, kterým to taky dává smysl. Je to závislé na důvěře. V té souvislosti si vzpomínám na Medu Mládkovou. Už na našem druhém setkání před lety mi nabídla výstavní prostor s názvem Malý pokojíček s výhledem na Vltavu. A až zpětně jsem se dozvěděla, že to všechny v Museu Kampa překvapilo, protože to byl jeden z jejích nejoblíbenějších prostorů. Možná si mě tím testovala, ale další rok mi bez váhání nabídla velkorysý prostor konírny.

U dotací je to jiné. Nejednáte napřímo, vyplňujete tabulky a musíte splnit přesná kritéria. Ale i za nimi jsou pořád lidé. Někdy narazíte na úředníka, který projektu věří a věnuje mu čas i nad rámec své práce. V jiném případě je projekt bez vysvětlení přeřazen do jiného programu a následně vyřazen. Zatím všechny podané žádosti splnily podmínky, kromě jednoho zmíněného případu.

Financování přináší především velkou zodpovědnost. Pokud chcete kvalitní výstup, musíte zaplatit profesionály, fotografy, grafiky, webmastery, editory, překladatele. A pochopitelně i poplatky za skeny plánů z archivů a autorská práva. Především ale odborné texty a jejich recenze, pokud má být obsah hutný a čtivý. Vedle toho platíte účetní, právní služby a další administrativu spojenou s provozem spolku. Reálně vidíme, že první rok se nám nepodaří sehnat dostatek prostředků na vlastní vizuální identitu manuálu a půjdeme cestou architektonického manuálu šablony, která je velmi dobrá. Možná budeme muset snížit počet dokumentovaných staveb. Neřekla bych, že je to omezení. Spíš realistické zhodnocení situace a volba priorit. Držet kvalitu, ne kvantitu.

Co v současnosti brání záchraně a konverzi starého nádraží v Krásně?

Čas. Projekt záchrany starého krásenského nádraží je důležitý, ale není to naše hlavní činnost. Soustředíme se na Valašský architektonický manuál a práci kolem funkcionalistického nádraží. Pokud bychom řešili jen téma starého nádraží, posunuli bychom se výrazně dál. Děláme tedy spíše dílčí kroky.

V jednáních jsme se ale přece jen posunuli. Na pracovních stránkách spolku ukazujeme zdařilé příklady konverzí a práce s veřejným prostorem. Realizace, u kterých není důvod zpochybňovat, že to jde. Například výtvarník a sochař Čestmír Suška přišel s nápadem na podzimní přednášku o veřejném prostoru.

Stále však nemáme silného partnera, jenž by projekt zastřešil. V okolí starého krásenského nádraží přitom vzniká nové obchodní a společenské centrum Valašské Meziříčí a budova by se sem mohla přirozeně začlenit. Zároveň je smutnou realitou, že se čeká, až někdo upozorní na „nepřekonatelný“ problém chybějící části střechy, aby bylo možné jednat a budovu zbourat. Nezbývá než se spolehnout na samosprávy, včetně Zlínského kraje. Potěšila nás reakce restaurační sítě Ambiente. Projekt podle nich má svůj význam i kouzlo a nese zajímavý potenciál. Do spolupráce se ale nemohou zapojit kvůli kapacitě a vzdálenosti.

Ne všechno se dá urychlit. Jsme ale rádi, že jsme téma záchrany otevřeli. Díky starému krásenskému nádraží jsme se dostali k dalším souvislostem, které přesahují samotnou budovu a možná jsou ještě podstatnější než ona sama.