Nová kastelánka Rabí: Na hrad jsem měla výhled z našeho domu

Hrála jste si jako mladá dívka na princezny? Představovala jste si, že byste chtěla žít na zámku nebo na pohádkovém hradě?

To úplně ne. Spíš má cesta k památkám souvisela s tím, že můj tatínek byl učitel zeměpisu a hodně se zajímal o české země, cestování a turismus. Odmalička nás s mamkou brali na výlety po památkách. Možná ta láska k historickým objektům vznikala tímto způsobem. Postupně se mi s věkem dostaly do ruky romantické knihy. A když čtete, jak se žilo kdysi ve šlechtických sídlech, jsou vám hrady a zámky stále bližší. Je ale faktem i to, že jsem ze sousední vesnice a na hrad Rabí jsem měla výhled přímo z našeho domu.

Dá se říct, že si plníte svůj dětský sen?

Spíš je to pro mě nějaký přirozený vývoj. Nejsem typ člověka, který by chtěl stát na místě, ale ten, který se rád někam posouvá a vyvíjí se. Díky rodičům to byla moje přirozená cesta přes cestování. A také díky studiu, které vedlo k památkové péči, neboť mám vystudovanou historii. Mám odborné zaměření na novověk, od něhož je blízko ke středověku, ale i k nové moderní době. Tam se formoval můj vztah k památkám nejvíce a současně mě posiloval. Především když jsem psala bakalářskou a magisterskou práci. Zde jsem se věnovala historickým objektům v souvislosti se šlechtickým vnímáním světa 19. století. Je to i doba, kdy se začíná uplatňovat památková péče a kdy se poprvé zpřístupňují některé objekty veřejnosti. V mém případě jsou to tedy takové puzzle, kdy se jednotlivé dílky skládaly dohromady. Dalším dílkem do skládačky bylo potkávání zajímavých lidí, kteří se věnovali památkám. Přestože jsem vystudovala klasickou historii, mám hodně blízko i k dějinám výtvarného umění, což je další dílek do skládačky. A jedno druhé hezky doplňuje.

Na hradě Rabí, pokud mám správné informace, jste začínala už jako studentka coby průvodkyně, a to úplně od píky.

Ano, prošla jsem si cestu přes průvodkyni po hradě, pokladní až po zástupkyni kastelána.

Byla pro vás při výběrovém řízení na nového kastelána výhoda, že znáte hrad de facto do posledního kamene?

To je asi spíš otázka pro členy komise. Možná velkou roli hrálo to, že jsem se postupně mohla seznámit s různými vnitřními procesy Národního památkového ústavu, se specifickými výpočetními programy, s nimiž se při správě památek pracuje. To možná jistou výhodou bylo. A samozřejmě to, že mám hrad opravdu prochozený a poznaný. Návštěvníky provádím dlouho a snažím se jim naslouchat. Díky tomu mám možná i silnější zpětnou vazbu od lidí a citlivější vnímání pro to, co návštěvníci skutečně chtějí. Moje role je podle mě dokázat vybalancovat potřeby návštěvníků, památkového ústavu i hradu, aby mu to jako památce neškodilo. V našem případě je ovšem manipulační prostor na to, co vše lze na hradě Rabí podnikat, přece jen trochu omezený a ohraničený.

Co vše práce kastelánky obnáší?   

Řekla bych, že kastelán je „holka nebo kluk pro všechno“. Samozřejmě, že mám definovanou náplň práce a ta má několik složek: práce s veřejností ve smyslu vymýšlení programů, uvažování o změně prohlídkových tras, speciální prohlídky hradního areálu, stejně jako plánování doprovodného programu. Mám také na starost náš hradní tým stálých zaměstnanců a sezonních průvodců. A k funkci se pojí i různé byrokratické záležitosti. Je to vedení smluvních agend, jako třeba nájemních smluv nebo svatebních obřadů. Když je potřeba, stěhuji i nábytek nebo maluji místnosti. Práce je to zkrátka pestrá. Je přitom potřeba mít znalost v zákonné rovině, nejen co se týče památkového zákona, ale i všech dalších předpisů, jakými se řídí i jiné společnosti, třeba zákoník práce a zásady účetnictví.

Jak to máte ve směřování prezentace památky a volby programu pro veřejnost?

Přiznám se, že už nějaký plán mám. Před 25 lety byly vymyšleny dvě prohlídkové trasy, které se chodí dodnes. Jsem bytostně přesvědčena o tom, že prohlídkový okruh Věž postavil bývalý kastelán pan Novák velice dobře. Je sestavený z toho nejzajímavějšího, co hrad Rabí nabízí: velké a malé hradní nádvoří, nejstarší jádro hradu, odkud se vychází na hlavní věž, z níž jsou opravdu luxusní výhledy po širokém okolí. Druhý prohlídkový okruh se hodně soustředí na historii hradu. Podle mého je jeho zvolená prezentační forma už možná za hranicí své životnosti. A právě tady dojde patrně ke změně, nejspíš budou obě trasy nějak zkombinovány a budou se prolínat.

Kloním se také k názoru, že asi opustíme standardní výklad o historii hradu – od počátku do současnosti. Osobně bych se ráda zaměřila na druhý život Rabí, tedy na to, jak se ze zříceniny hradu stala památkou. Jaké k tomu vedly kroky a kde se tato idea vůbec vzala.

Jak se dnes podle vás staráme o naše hradní památky?

Když zůstanu u Rabí, má péče o tuto hradní zříceninu kořeny už v polovině 19. století, v době romantismu, kdy se šlechtické rody vrací svým způsobem ke kořenům. Možná bych to trochu srovnala s buquoyovským Rožmberkem nebo třeba se Schwarzenbergy a jejich úpravou Zvíkova. Tedy i my na Rabí máme kořeny s péčí o památku z doby romantismu. První velká vlna oprav hradního areálu proběhla už ve 20. až 40. letech minulého století. Máme k tomu poměrně zajímavou fotodokumentaci i archivní prameny. Velkou zajímavostí byla oprava hradního areálu v 80. letech, i tu máme hezky zdokumentovanou. Díky tomu, že v 19. století vznikají i první podrobné popisy hradu, třeba z per Augusta Sedláčka, bylo možné na co navazovat v další kontinuitě péče o památku. Například v 70. letech tu působil také známý archeolog a kasteolog Tomáš Durdík, který tu prováděl rozsáhlé výzkumy. Díky tomu všemu máme z čeho vycházet při péči o naši největší českou hradní zříceninu.