Když zahrada dostane druhou šanci

Když v roce 2020 oznámila trvalková školka Florianus, že v Krafferově zahradě skončí, nebylo jasné, co bude s rozlehlým areálem dál. Krajinářští architekti Michaela Zudová a Jan Makovička místo znali a představa, že by se znovu uzavřelo nebo ztratilo svou zahradnickou náplň, jim nebyla lhostejná. „Myšlenka, že by zde mohlo vzniknout parkoviště, nás přesvědčila, že to musíme zkusit,“ vysvětluje Michaela.

Společně s Annou Makovičkovou chtěli propojit krajinářský ateliér, pěstování květin, zahradnické řemeslo a kulturu. „Míša tomu říkala zahradní cirkus. Lidé se nám měli dívat pod ruce, jak se pěstují rostliny v květináčích nebo květiny k řezu. Zahrada zároveň neměla být jen kulisou,“ doplňuje Jan.

Také minulost místa pro jejich rozhodnutí hrála podstatnou roli. Zahradu nechala roku 1759 založit hraběnka Marie Isabella Johanna Černínová při svém vdovském sídle naproti františkánskému klášteru. Kompozici navrhl vídeňský zahradnický inspektor, zahradník a sochař Jan Antonín Zinner, který se podílel také na zahradách v rakouském areálu Schloss Hof či v Českém Krumlově. Po požáru města v roce 1801 zahrada ztratila původní podobu. V polovině 19. století zde pak rodina Ignáce Kraffera vybudovala zahradnický podnik.  Po zestátnění začal areál chátrat, než jej Florianus podle dnešních nájemců uchránil před úplnou zkázou.

Skutečný stav zahrady odhalilo až jaro. Při prvních návštěvách totiž vše zakrýval sníh. „Všechno bylo bílé a čisté. Na skleníku se rozsvítilo slunce a říkali jsme si, jak je to tu krásné a jaká to bude pohoda,“ vzpomíná Jan.

„To je jeho oblíbená historka,“ vstupuje Michaela. „Když sníh slezl, objevily se všude fólie, bedny, zbořené fóliovníky a tisíce květináčů.“ Následovaly měsíce vyklízení, aby mohli zahradu už v červnu poprvé otevřít veřejnosti.

Při práci se zároveň začaly objevovat pozůstatky minulosti. „Míša odkryla jedno ze schodišť a posledním schodem byla voluta z barokní fontány. Našla jednu, vedle ní druhou a potom kopala dál,“ vypráví Jan. Pod schodištěm ležely také fragmenty soch z mušlového vápence, druhotně použité jako drenáž.

Dochoval se rovněž zavlažovací systém napojený na barokní studnu. „Pro mě to zpočátku byly obyčejné cihlové nádrže,“ přiznává Michaela. „Ale je to důmyslné řešení. Po mnoha letech jsme ho zkusili využít a studna nám dala alespoň trochu vody. Ještě ale musíme vyřešit, jak jej plně zprovoznit,“ navazuje Jan. 

Přesný plán barokní zahrady se nedochoval. Tým proto společně s odborníky z vídeňské univerzity vytvořil hypotetickou 2D rekonstrukci její někdejší podoby, která má být převedena do 3D modelu pro virtuální realitu.

Poznávání historie však tým nevede k představě, že by se zahrada měla vrátit pouze do své barokní podoby. „Barokní zahrada je krásná myšlenka, ale jen prvopočátek,“ upozorňuje Jan. „Místo udrželo při životě právě to, že se jeho využití nezastavilo. Zůstaly zde vrstvy baroka, 19. i 20. století, pěstování a rodinného podniku.“

Hodnota areálu podle něj nespočívá jen v jednotlivých stavbách, ale také v historickém kontextu, terénu a nepřerušené zahradnické tradici. Některé skleníky a provozní objekty už nebylo možné zachránit. Nové zázemí proto respektuje jejich půdorysy i dochovanou barokní zeď, současně však musí odpovídat dnešním potřebám.

„Památková péče bývá někdy vnímána tak, že se památka opraví do určitého stavu a lidé se na ni potom chodí dívat,“ říká Michaela. „Tady jsme si vyzkoušeli, že historické prostředí lze upravovat tak, aby skutečně fungovalo.“

První dva roky se přesto obávali pustit návštěvníky do nedokončeného areálu. Připadalo jim, že zahrada stále není dost upravená. Až jim známý doporučil, aby přestali čekat na ideální stav a otevřeli. „Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí,“ říká Michaela. Kolem zahrady se postupně vytvořil okruh lidí, kteří se vracejí, tráví zde čas a podle potřeby také pomáhají. „Možná předtím ani nevěděli, že jim podobné místo chybí.“

Za významný okamžik, kdy si zahrada začala žít vlastním životem, považují také příchod produkční Barbory Hauserové. Ta převzala kulturní program a vnesla do provozu potřebný řád. „Člověk sem najednou přijde, neví přesně, co se tu děje, ale kavárna funguje, děti si hrají a někdo další přišel na program. Tehdy se naše vize proměnila ve skutečnost,“ popisuje Michaela.

„Dnes tu mohou být děti s rodiči, lidé v kavárně i účastníci kulturního programu. Jednotlivé skupiny si nepřekážejí a zároveň se potkávají různé generace,“ doplňuje Jan. Když se dnes vrátí k plánu z roku 2020, zjišťují, že většina původních představ už v zahradě nějakým způsobem funguje. Jejich realizace se však odvíjela postupně, nikoli podle pevně stanoveného scénáře.

Největší výzvou zůstává ekonomická soběstačnost. Projekt rozvíjejí bez úvěru. „Nad každou investicí jsme museli nekonečně přemýšlet a vždycky musela přinést nějaký další efekt,“ zdůrazňuje Jan.

„My umíme dělat krásno, to je naše práce. Jenže krásno je jedna věc a provoz musí fungovat také ekonomicky,“ připouští Michaela. Některé prodělečné akce proto museli ukončit. „Mohli bychom zahradu zaplnit komerčními aktivitami, ale nechceme ji tím zničit.“

Do budoucna tým uvažuje o sezonním bistru, které by zpracovávalo část zdejší produkce, o lepším využití skleníků pro kulturu a vzdělávání i o dokončení zavlažovacího systému. Konkrétní náplň však nechce určovat ukvapeně, ale postupně podle možností a potřeb zahrady.

Obezřetně přistupují také k nejvyšší terase, někdejší nejzdobnější části zahrady přímo pod okny vdovského sídla. Úpravám by měl předcházet georadarový průzkum. „Historickou podobu má smysl připomenout. Úplnou rekonstrukcí bychom ale vytvořili sterilní místo, kam se lidé přijdou pouze vyfotit u fontány. Zahrada musí dál žít,“ uzavírá Jan. 

Lidem, kteří se pouštějí do podobného projektu, doporučují pokoru vůči místu a spolupráci architektů, památkářů i dalších odborníků. „Kdykoli řešení vznikalo v širším mezioborovém týmu, byl výsledek kvalitnější. Nebyla to už jen naše představa. Společně jsme dokázali nastavit mantinely a dát jí podobu, kterou bylo možné uskutečnit,“ dodává Jan.