Můžete přiblížit historii památky a jaká byla vaše cesta k její záchraně?
Jurkovičova sušárna ovoce pod Horečkami u Frenštátu pod Radhoštěm byla navržena a realizována architektem Dušanem Samo Jurkovičem v době, kdy pracoval na návrhu a realizaci staveb Maměnky a Libušína na valašských Pustevnách. Investorem byl doktor Eduard Parma, předseda Pohorské jednoty Radhošť, starosta Frenštátu a poslanec. Jurkovič mu navrhl komorní soukromou stavbu umístěnou v ovocné zahradě. Stejní řemeslníci, kteří stavěli Maměnku a Libušín, použili shodné stavební i architektonické postupy. Ovšem sušárna je mnohem menší a jednodušší. Letopočet vyřezaný na trámu podhledu pavlače uvádí rok vzniku 1899. Časem zdědila areál i se sušárnou dcera Eduarda Parmy. Od počátku 50. let již stavba nebyla řádně udržována a chátrala. V roce 1957 postihla Frenštát ničivá vichřice, která zdevastovala, mimo jiné, také velkou část stromů na pozemku a způsobila řadu škod. Majitelé již v té době neměli sílu těmto následkům i společenské situaci konce 50. let vzdorovat. Celý areál byl rozdělen na různé pozemky a ty byly prodány novým majitelům. Jurkovičovu sušárnu s přilehlou zahradou koupil od dcery Eduarda Parmy, rodák z Trojanovic, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové – Antonín Strnadel. Sušárnu v té době bylo třeba zachránit před devastací a následně její údržbě věnovat soustavnou a náležitou péči. Stavba byla sice značně poškozena, ale nebyla nikdy přestavována a upravována. I přes veškerá poškození zůstala autentickou a původní Jurkovičova materie nebyla znehodnocena. Údržba a současná obnova se vždy nesou v duchu spolupráce s památkáři a odborníky. Práce jsou prováděny způsobem řemeslné obnovy a zcela v restaurátorském režimu pod odborným vedením a dohledem. Vlastníkem Jurkovičovy sušárny je dodnes rodina Strnadlů.

Které práce byly doposud nejsložitější?
Nic nebylo zcela jednoduché, ale nejobtížnější snad byla oprava dřevěných podhledů pavlače a případně nahrazení těch částí, kde již byla nutná výměna pro nevratné poškození. To vše s maximálním zřetelem na zachování co nejvíce možného materiálu na části a dodržení dobových pracovních postupů.

Co vše se dosud podařilo a které kroky vás čekají?
Obnova je momentálně rozdělena do několika fází, vždy jedna fáze ročně. První proběhla v roce 2024. Byla provedena výměna šindelové střešní krytiny a opravy dřevěných částí souvisejících se střechou, včetně klempířských prvků. V dalších etapách dojde k opravě zděných a kamenných částí budovy a na ně navazujících dřevěných součástek. Následovat bude oprava nosných i pochozích částí pavlače.

Jak se daří financovat jednotlivé fáze obnovy?
Využíváme příspěvků Moravskoslezského kraje, Fondu Ministerstva kultury, vlastních prostředků a darů. Ovšem není to jednoduché, administrativa spojená se státní podporou je pochopitelná, ale dárcovské příspěvky naráží na nemožnost odpočtu daru z daně z příjmu dárce, pokud se jedná o podporu péče o památkový objekt. Dalším úskalím například je, že banka pro poskytnutí překlenovacího úvěru na stavební práce nijak neuznává platnou smlouvu uzavřenou mezi majitelem a krajským úřadem nebo ministerstvem, pokud je majitel fyzická osoba. Stručně řečeno i přes státní podporu, jste-li fyzická osoba a památka není určena k podnikání, je to velice náročné.

Daří se akci obnovy využít jako formu vzdělávání specialistů spjatých s opravou historických staveb?
Vzdělávání souvisejících specialistů, je kromě samotné obnovy naším dalším cílem. Už během první fáze proběhl přímo na místě workshop, který byl součástí školení pořádaného přímo Generálním ředitelstvím Národního památkového ústavu. Účastníci byli z různých míst a úřadů, kde se zabývají památkovou péčí. Mimo to proběhla celá řada individuálních návštěv s odborným restaurátorským výkladem. V dalších etapách budeme v této činnosti pokračovat a budeme ji rozšiřovat tak, jak budou pokračovat práce a její výsledky budou postupně narůstat.

Můžete našim čtenářům doporučit kvalitní řemeslníky nebo jiné profese podílející se na obnově?
Po dokončení první etapy obnovy, která se týkala převážně střechy a navazujících partií, vřele doporučuji restaurátora a konzervátora Luďka Dvořáka a mistra tesaře Martina Zeťáka, včetně týmu jejich pomocníků. Všichni odvedli perfektní a odbornou práci. Jsem rád, že s nimi mohu v péči o Jurkovičovu sušárnu spolupracovat.