Můžete nastínit celkový záměr projektu, případně společný kurátorský pohled?

Záměrem výstavy je představit veřejnosti aktuální téma teorie opravy ve smyslu regenerativní transformace prostředí směrem k lepšímu stavu. Tedy nikoliv nutně rekonstrukce původní podoby místa nebo zachování statu quo, ale spíše pragmatické využití již postaveného, založené na velmi jednoduché myšlence: Nevyhodit, nezbourat, nezrušit nic, co lze ještě využít a adaptovat pro nové potřeby.

Stalo se obecně snazší a dostupnější vyrobit něco zcela nového než pracně promýšlet způsob, jak zužitkovat a opravit to, co už máme. Nejnázorněji je to vidět na produkci elektrospotřebičů a technologií, které velmi rychle zastarávají a není snadné, často ani možné je opravit a využívat dlouhodobě. Podobně je jednodušší stavět na zelené louce než adaptovat staré budovy. Co není přísně chráněno zákonem, podléhá zkáze. I když se část materie recykluje, demoliční odpad tvoří řádově třetinu celosvětové produkce pevného odpadu a logika stavebnictví stále sleduje primární linii: vytěžit, použít, vyhodit. 

Myšlenkově, ač o poznání skromněji a s důrazem na lokální kontext, navazujeme mimo jiné také na výstavu The Great Repair, která téma opravy prezentovala v roce 2024 v Berlíně a následně v Paříži jako nový základní princip architektury a urbanismu i kulturní, sociální a politické praxe.

Na základě jakých principů a postupů výstava vznikala?

Výstava má dvě části, které jsme si pracovně nazvali teorie a praxe. Ta první přibližuje téma opravy v širším kontextu. Jako myšlenku v textech řady myslitelů, nejen architektů. Jako znovuobjevenou strategii, využívanou našimi předky nebo v dalších odvětvích. Jako smysl občanských iniciativ. Nebo jako téma pro výzkum, ať už jde o samohojivost materiálů, nebo způsoby, jak nakládat s mohutnými poválečnými kancelářskými budovami. Neměli jsme ambici ani nebylo v našich možnostech sestavit plnohodnotný teoretický background, který by téma zmapoval a odprezentoval komplexně. Jde tedy spíše o myšlenkovou mapu nastiňujících ukázek, čemuž odpovídá i grafické ztvárnění Roberta Vojtěcha Nováka připomínající stěnu s pracovními poznámkami. 

Praktická část pak navazuje de facto skupinovou výstavou jednotlivých ateliérů. Na sedmi případových studiích představuje možnosti, jak aplikovat téma opravy v praxi. Projekty jsme vybírali s ohledem na to, aby pokryly celou škálu typologií a měřítek: bytové stavby, historické budovy, kulturní objekty, krajina... Byť je oprava v prezentovaných lokálních realizacích někdy až intuitivní, založená na citlivém přístupu architektů, prokazují vybrané ukázky, že vyžaduje tvůrčí a vynalézavé přístupy. Díky našemu ko-kurátorovi Igoru Machatovi jsme dokázali pozvat i dva berlínské ateliéry, které se tématu opravy ve své praxi věnují o něco cíleněji.

Má obecně šanci přístup údržby a opravy starého proniknout do běžné současné stavební produkce?

Určitě má. Myslím, že je pouze otázkou, zda půjde o praktickou nutnost danou nedostatkem zdrojů, trend nebo povinnost vymáhanou legislativně. Ono nejde pouze o transformaci starého, existujícího, ale také o kontinuální poctivou údržbu, která předchází nutnosti radikálních zásahů, nebo dokonce o jakousi přípravu na budoucnost u nových objektů. Týmy odborníků si kladou otázku, jak stavět domy tak, aby bylo možné je rozebrat nebo adaptovat. Volit tepelné izolace, které neznemožní opětovné využití konstrukcí, obklady nelepit, aby šly snadno demontovat a využít jinde. Někdy se dokonce hovoří o budovách jako o materiálních bankách pro budoucnost.

Které další zajímavé aspekty a úhly pohledu může přehlídka vyvolat?

Doufáme, že je výstava podnětná, inspirativní a přiměje diváka přemýšlet a třeba část dojmů přenést i do každodenního života. Snad ukazuje, že oprava není plošně uplatnitelná technikálie, ale kreativní proces, součást péče o společnost a protiváha plýtvání zdroji a zanedbávání. A že je zapotřebí přistupovat s citem, otevřenou myslí a pokorou nejen k obecně sdíleným a společností uznaným hodnotám, památkám, ale i k tomu, k čemu si cestu spíše hledáme. Ať už jde o budovy z druhé poloviny 20. století, nebo utilitární objekty,  už jenom energie spotřebovaná v nich během výstavby představuje určitou cenu.