Klub kulturních seniorů propojuje poznávání i zkušenosti

Památkám a vzdělávání seniorů se věnujete řadu let. Co vás tato práce naučila o tom, jak lidem přibližovat historii přímo na místě?

Ve své práci se snažím propojovat dvě oblasti – památkovou péči a vzdělávání dospělých a seniorů, tedy andragogiku a gerontagogiku. Právě toto propojení mi umožňuje dívat se na památky nejen jako na součást kulturního dědictví, ale také jako na mimořádně inspirativní prostředí pro celoživotní učení.

A zkušenost mě naučila především to, že samotný odborný výklad nestačí. Můžete návštěvníkům předat množství informací, ale pokud je nedokážete vtáhnout do tématu, odnesou si jen zlomek. Památky přitom mají obrovský edukační potenciál – návštěvník stojí přímo na místě, může se dívat, někdy i dotýkat, porovnávat a objevovat souvislosti.

Účastníci našich programů nejsou pouze pasivními posluchači, mohou pracovat s otázkami, vyhledávat konkrétní architektonické nebo výtvarné detaily, porovnávat současnou podobu místa s historickými materiály. Velmi dobře fungují také pracovní listy, které rozhodně nejsou určeny pouze dětem. Jsou-li vhodně připraveny, mohou být výborným prostředkem aktivního učení i pro dospělé.

Právě u seniorů navíc můžeme pracovat s něčím velmi cenným – s jejich znalostmi, vzpomínkami a životní zkušeností. Z návštěvy se potom nestává jednostranné předávání faktů, ale dialog a společné objevování.

Pro mě je důležitý ještě jeden rozměr – mezigenerační. Opakovaně se mi potvrzuje, že se senioři na společně objevená místa později vracejí se svými dětmi či vnoučaty. Najednou jsou to oni, kdo jim ukazují detaily, vyprávějí příběh místa nebo vysvětlují, co se při návštěvě dozvěděli. Senior se tak z účastníka vzdělávání stává tím, kdo své nově získané znalosti předává další generaci.

Podle čeho vybíráte památky a další místa pro program projektu Klub kulturních seniorů? Jak při tom spolupracujete s jejich správci či odborníky?

Při tvorbě programu ráda navazuji na svou dlouholetou praxi v Národním památkovém ústavu a na spolupráci s kolegy z oblasti památkové péče, pracovníky památkových objektů, regionálních muzeí. Díky tomu mohu do programu zařazovat nejen známá místa, ale také méně známé lokality, které mají silný příběh, zajímavý odborný obsah nebo nabízejí možnost poznat něco, k čemu se běžný návštěvník zpravidla nedostane.

Pokud to místo umožňuje, ráda propojuji několik různých témat a snažím se nevnímat památku izolovaně. Zajímá mě její vztah k obci, krajině, místním dějinám i k dalším památkám v okolí. Důležité jsou pro mě také drobné památky v krajině, jež často vypovídají o historii a charakteru místa.

Příkladem může být naše letní návštěva Nelahozevsi. Edukační program jsme ze zámku rozšířili o interaktivní návštěvu rodného domu Antonína Dvořáka, informace o obnově kostela sv. Ondřeje a věnovali jsme pozornost také drobným památkám v krajině.

Velmi důležitá je pro mě také spolupráce s lidmi znalými dané oblasti– se správci památek, historiky, archeology, restaurátory, etnografy nebo dalšími odborníky. Nechci seniorům nabízet pouze prohlídku, snažím se poskytnout možnost setkání se s člověkem, který jim dokáže místo představit v souvislostech a často jim umožní nahlédnout i do jeho obnovy, ochrany nebo každodenní péče.

Ve vašem programu se vedle stavebních památek objevují řemesla a živé tradice. Na kterém setkání se vám podařilo tyto různé stránky kulturního dědictví dobře propojit?

Pěkným příkladem je téma zvonů, jemuž jsme věnovali dvě návštěvy. Chtěla jsem, abychom zvon nevnímali pouze jako historický předmět, ale abychom poznali celý jeho příběh – od vzniku až po jeho první rozeznění.

Nejdříve jsme navštívili zvonařství Manoušek na Zbraslavi. Poznali jsme tradiční zvonařské řemeslo, jednotlivé fáze výroby a pochopili, kolik odbornosti, zkušenosti a přesnosti se za vznikem jednoho zvonu skrývá. Všechny tyto poznatky jsme uplatnili v Mělníku, kde jsme se s Mělnickými zvoníky dostali přímo ke zvonům ve věžích a poznali živou tradici ručního zvonění.

Takové propojení mě na této práci baví. Kulturní dědictví nejsou pouze stavby a předměty. Jsou to také znalosti, dovednosti, tradice a především lidé, kteří jim dávají smysl a umožňují jim pokračovat.

Co vás při některé návštěvě překvapilo na způsobu, jakým byla památka představena? Odnesla jste si z toho něco pro svou další práci?

Zásadní zkušeností pro mě byly edukační programy v Sázavském klášteře a následně mezigenerační aktivity ve Veltrusech. Překvapilo mě především, jak se může proměnit vztah návštěvníka k památce, když dostane možnost sám něco objevovat, zkoušet a prožívat.

V Sázavě se senioři společně se svými vnoučaty seznamovali s historií místa prostřednictvím konkrétních činností. Vstupovali do rolí stavitelů, archeologů či restaurátorů, pracovali s hlaholicí, poznávali byliny nebo si vyzkoušeli gravírování skla. Historii si mohli doslova „osahat“ a sami se stát součástí příběhu místa.

Ve Veltrusech jsme tento princip dále rozvíjeli. Historii zámku a rodu Chotků jsme propojovali s kulturní krajinou, badatelskými aktivitami, lidovými tradicemi i společnou tvorbou. Ukázalo se, jak důležité je nevnímat památku pouze jako samotnou stavbu, ale v mnoha širších souvislostech.

Sledovala jsem, co se při těchto aktivitách děje mezi jednotlivými generacemi. Jejich role se přirozeně střídají a učí se jeden od druhého. Utvrdilo mě to v tom, že kvalitní interpretace kulturního dědictví by měla návštěvníka vtáhnout do dění, dát mu možnost objevovat, ptát se, pracovat s vlastní zkušeností a vytvořit si k místu osobní vztah.

Co byste ze své zkušenosti doporučila správci památky, který chce připravit program pro seniory? Na co se vyplatí myslet už při jeho plánování?

Především bych doporučila seniory nepodceňovat a nevytvářet pro ně automaticky zjednodušený program. Vyšší věk rozhodně neznamená menší zájem o poznávání nebo menší schopnost přijímat nové informace. Naopak – senioři bývají velmi zvídaví, mají mnoho znalostí a životních zkušeností a chtějí být aktivními účastníky.

Zároveň je důležité si uvědomit, že senioři nejsou jednotná cílová skupina. Liší se fyzickou kondicí, předchozím vzděláním, zájmy i zkušenostmi. Proto se mi osvědčuje vytvářet program dostatečně flexibilní a vedle odborného výkladu zařazovat také interaktivní prvky. Právě ty mohou výklad velmi obohatit a někdy přinést i pohled, který samotného lektora překvapí.

Kromě obsahu je důležitá organizace programu. Je potřeba myslet na jeho přiměřenou délku a tempo, fyzickou náročnost trasy, možnost odpočinku, dostupnost toalet a případně úschovny věcí. Zdánlivé maličkosti rozhodují o prožitku.

Senioři se často ptají, chtějí diskutovat a propojují nové informace se svými vlastními zkušenostmi. Proto není dobré program přeplnit množstvím faktů nebo aktivit, nebo naopak jim nevěnovat dostatek času. Chceme raději zpracovávat méně témat a vytvořit pro ně dostatek prostoru.

A pokud bych měla správci památky doporučit jednu věc, pak by to bylo: nevytvářet program „pro seniory“, ale vytvářet ho společně s nimi a reagovat na jejich potřeby. Velmi cenná je zpětná vazba po programu. Díky ní lze zjistit, co fungovalo, co bylo příliš náročné a o co by měli zájem příště. Z vlastní zkušenosti vím, že pocit bezpečí a komfortu pomáhá seniorům otevřít se, sdílet své zkušenosti a aktivně se zapojit do programu.

Co je při dlouhodobém vedení Klubu nejnáročnější a jak byste chtěla jeho program dál rozvíjet?

Nejnáročnější je skloubit veškerou přípravu, organizaci a samotnou realizaci projektu s mým zaměstnáním. Za každou jednotlivou aktivitou je totiž mnohem více práce, než je na první pohled vidět – od vyhledání vhodného místa a odborníka přes domluvu programu, termínu a podmínek až po komunikaci s účastníky a samotnou organizaci na místě. Projekt je ovšem mou velkou radostí a vložená energie se mi zájmem členů mnohonásobně vrací.

Do budoucna bych chtěla program více rozvíjet směrem k přírodnímu dědictví, a to především k jeho propojení s dědictvím kulturním. Myslím, že tyto dvě oblasti od sebe často zbytečně oddělujeme.

Aktivní seniory bych ráda více zapojovala do dobrovolnických činností a dala jim tímto způsobem možnost konkrétně přispět k ochraně a zachování kulturního dědictví. Prvním krokem bude archeologický workshop ve spolupráci se spolkem Prácheň žije!, který se uskuteční na podzim 2026. Pod vedením archeologa Martina Ptáka se vydáme přímo do terénu, kde se seznámíme s jeho prací a některé činnosti si také vlastnoručně vyzkoušíme. Líbí se mi, že po naší návštěvě zůstane také konkrétně odvedená práce umocňující zážitek a poznání.

Dalším větším krokem by měl být příměstský tábor pro seniory, jenž bych chtěla odpilotovat v létě příštího roku. Jeho program se bude odehrávat především v prostředí zámeckých, palácových a klášterních zahrad.