Výzdoba kostela Božského Srdce Páně v Opavě ukazuje vývoj a proměny Beuronské umělecké školy, která vznikla v 60. letech 19. století v klášteře sv. Martina v Beuronu v Německu. Na rozdíl od dalších směrů výtvarného umění, jako byla secese a jiné avantgardní proudy, hledala škola nové formy pro umění sakrální.

Autorem opavských nástěnných maleb byl Antonín Vrbík. Jako malíř spolupracoval na třech unikátních památkách beuronské školy: na Monte Cassino v Itálii, v klášterním kostele benediktinek sv. Gabriela v Praze na Smíchově a v Emauzích na Novém Městě pražském. Beuronská výzdoba v chrámu v Opavě byla dokončená až ve 30. letech 20. století, v období takzvané druhé (pozdní) generace Beuronské umělecké školy. Autoři publikace srovnávají Vrbíkova díla z období první a druhé generace a poukazují na jeho změny v pojetí beuronských předpisů.

Na výmalbě kostela v Opavě pracoval Vrbík takřka sám. Jeho beuronský dosah z času první generace je patrný jen na malbách světců a šesti realizacích Mariánského cyklu. Vrbíkovy vlastní návrhy včetně dekorativních výjevů se ale vymykají základnímu stylu, takzvanému beuronskému geometrickému kánonu. Nenajdeme zde ani odkaz na egyptské umění, které bylo typické pro beuronskou ornamentální výzdobu.

Kromě poznatků o konkrétní budově získá čtenář i vhled do vývoje originálního uměleckého vyjádření, které bylo a stále je v kontextu středoevropského umění neprávem přehlíženo.

Knihu si můžete zakoupit v e-shopu knihkupectví JUDITINA VĚŽ.