„Prázdné nebo jen provizorně exploatované. Stále ale ještě lze vysledovat původní účel, bez technického vybavení, jsou rozeznatelné od okolní zástavby typologií blízkou výrobním objektům. Především také stopy v urbanismu míst, kde vznikaly, kde se sbíhaly kabely, připomínají komunikační propojení. Schránky pro technologie, s racionálně uplatněnou zásadou dispozičních řešení, klíčových pro pochopení těchto objektů.“ To jsou úvodní slova knihy – slova Benjamina Fragnera.

Kolektivní monografie ATÚ: Automatické telefonní ústředny přináší přehled technologického, typologického a architektonického vývoje automatických telefonních ústředen v Československu, věnuje se též společenským a politickým souvislostem jejich vzniku a jejich autorům. Tyto expertně navrhované stavby v sobě ukrývaly objemná elektromechanická zařízení a zároveň vyjadřovaly technický pokrok a společenský význam veřejné telekomunikační sítě. Analogové systémy však byly záhy nahrazeny digitálními, nevyžadujícími již velké prostory ani lidskou obsluhu. Jejich budovy tak ztratily svůj smysl, mizí v rukou nových vlastníků a představují tak dnes jednu z nejohroženějších skupin průmyslového dědictví.

Největší prostor v knize dostává architektura. Fotografie, ale také dobové plány, autentický materiál, který přesvědčuje o kvalitách zkoumaného tématu. Jména, bez kterých nelze příběh ústředen odvyprávět. Historie, přítomnost – a naléhavost. „Pro prázdné a chátrající budovy současní vlastníci nové využití většinou nehledají – prodej, demolice a nová výstavba na lukrativním pozemku je nejčastějším scénářem, který telefonní ústředny potkává,“ uvádějí editoři knihy Irena Lehkoživová a Jan Zikmund.

A tak i s knihou v ruce zůstávají otázky: Co s budovami, do kterých se výrazně obtiskla doba a účel? Co s domy, které patřily ke státním investicím s nejvyšší prioritou? Dokážeme je dnes obhájit a vdechnout jim nový život?