K aktuálně nejohroženějším patří pražské budovy Omnipolu v Nekázance a bývalého plynárenského dispečinku na Vinohradech. Historik architektury a pedagog Rostislav Švácha proto s kolegy z Klubu Za starou Prahu v dopise, který dostal ministr kultury Daniel Herman, upozorňuje na údajně nevstřícný přístup úřadu k přidělení statutu kulturní památky těmto stavbám.

Doba po listopadu 1989 přinesla podle Rostislava Šváchy v oblasti poválečné architektury velké ztráty. Z těch nejzávažnějších jde o proslulý Bruselský pavilon od týmu Cubr, Hrubý, Pokorný, o obchodní centrum Ještěd v Liberci od Karla Hubáčka a Miroslava Masáka nebo o téměř všechny stavby se zavěšeným skleněným pláštěm, tolik charakteristické pro architekturu 60. let.

V posledních měsících se proces zániku urychlil. „Přišli jsme o textilní závod v Prostějově od vynikajícího zlínského architekta Zdeňka Plesníka, o velmi zajímavou sportovní halu ve Frýdku-Místku od architekta Oskara Chmiela, o hotel Praha v Dejvicích od Arnošta Navrátila, Jana Sedláčka a dalších členů týmu z Fakulty architektury ČVUT v Praze, o Dům československých dětí na Pražském hradě od Rothmayerova žáka Josefa Hlavatého,“ vypočítává profesor Švácha zaniklé a přitom velmi kvalitní stavby.

Obecně se má za to, že lidé si stavby spojují s dobou socialismu, a to i v případech, kdy je nenavrhovali prorežimní architekti. Machoninovi, Karel Hubáček a Miroslav Masák podporovali pražské jaro 1968 a režim je pak za to trestal. „Do stanovisek státní památkové péče by se však ideologie nikdy promítat neměla. Dokonce i minulý režim se v tom ohledu ideologicky nechoval, když začal chránit funkcionalistické stavby v čele s vilou Tugendhat, které tehdejší režim spojoval s kapitalismem,“ uzavírá znalec moderní architektury Švácha.