Jste autorkou knihy Galaxie Le Corbusier, která získala v roce 2022 Cenu Josefa Krásy za nejlepší uměleckohistorickou knihu v Čechách. Letos kniha vyšla v anglickém překladu v nakladatelství Routledge. Proč by ji naši čtenáři neměli rozhodně minout?

Při psaní knihy jsem si kladla za cíl vytvořit akademicky hodnotné dílo, ve kterém bude obsaženo i dobrodružství spojené s bádáním a s objevováním nových historických vrstev. Hlavním hrdinou knihy je český architekt František Sammer, jenž patřil mezi nejbližší Le Corbusierovy spolupracovníky na počátku 30. let 20. století. Měla jsem to štěstí, že se mi při bádání o Sammerovi podařilo nalézt dosud neobjevené archiválie související s fungováním ateliéru Le Corbusiera a Pierra Jeannereta v Paříži. Hlavním impulzem pro vznik knihy byl můj objev Sammerovy sbírky fotografií, která zůstala od roku 1942 bez povšimnutí uložena v indickém ášramu v Pondicherry. Kniha tak prostřednictvím nepříliš známé historické postavy a její soukromé fotografické sbírky odhaluje cenná zjištění o Le Corbusierově práci.

Co bylo prvotním impulzem vašeho zájmu o moderní architekturu?

Vše to spustil jeden nenápadný stavebněhistorický průzkum během mého studia dějin umění na FFUK v Praze, pro který jsem zvolila na první pohled nevýrazný rodinný dům se sedlovou střechou v Praze-Libni. Ve stavebním archivu mě čekal šok v podobě původní plánové dokumentace, jež zobrazovala progresivní funkcionalistickou vilu z pera nadějného architekta Karla Hannauera mladšího. Vilu před válkou přestavěli noví majitelé do konzervativní podoby se sklepy, půdou, menšími okny a lepší tepelnou izolací. Pod entuziastickým vedením Petra Macka jsem se tehdy začala ptát, co všechno se může skrývat pod plášti domů, okolo kterých chodíme, a co všechno nám zůstává skryto za tvrzeními, jež považujeme za očividná.

Proč jste se rozhodla věnovat právě Le Corbusierovi? Čím vás oslovil?

Le Corbusier sám o sobě mne paradoxně nikdy moc nezajímal. Vždy mě fascinovala spíše extrémní pozornost, jakou na sebe dokázal strhnout za života i po smrti. Od počátku své kariéry si pečlivě vedl osobní archiv a zavčasu o sobě začal psát a publikovat texty, ve kterých sám formoval svůj historický obraz. Jeho archiv od 60. let 20. století spravuje Fondation Le Corbusier v Paříži a patří k největším osobním archivům v dějinách architektury. Doposud je velice obtížné vymanit se z Le Corbusierových vlastních interpretací sebe sama a nahlédnout na něj z jiné perspektivy. Právě proto považuji za zásadní přínos Františka Sammera a řady dalších lidí, kteří Le Corbusiera obklopovali.  

Co vás lákalo prozkoumávat? Co znamenalo ve vašem badatelském záměru objevení osobnosti architekta Františka Sammera?

Zde se musím vrátit ke Karlu Hannauerovi mladšímu. V literatuře se o něm již za jeho života psalo, že studoval u Le Corbusiera. Mně ale nebylo moc jasné, co si pod tím mám představit. Když jsem se v roce 2009 poprvé vypravila do Le Corbusierova archivu v Paříži, ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že Hannauer u Le Corbusiera nestudoval ani nepracoval. Maximálně si s ním vypil kávu při své soukromé cestě po Evropě. Na rozdíl od Hannauera ovšem v záznamech archivu figurovalo ve vysoké míře úplně jiné jméno – pod desítkami výkresů tam byl podepsán František Sammer. Objev významu Sammerovy osobnosti pro mě byl zásadním zlomem, ale k jeho uvedení do příběhu architektury 20. století jsem dlouho hledala ten správný klíč.

Zaujal vás rozhovor? Celé znění si přečtěte v letním čísle časopisu PROPAMÁTKY.