Společnost vlasteneckých přátel umění vznikla v roce 1796 z iniciativy patrioticky zaměřené české šlechty a měšťanstva. Vznik společnosti byl mimo jiné reakcí na postupnou likvidaci sbírek Pražského hradu odvozy do Vídně. Na návrh Františka Josefa hraběte Šternberka-Manderscheida byla poté v Černínském paláci zřízena veřejně přístupná Obrazárna vlasteneckých přátel umění, která se stala přímou předchůdkyní Národní galerie. Společnost vlasteneckých přátel umění později založila také Akademii umění.

V prvních desetiletích své existence Obrazárna žádná umělecká díla nevlastnila, měla je jen zapůjčené, především z Pražského hradu. Pokud Obrazárna nějaký obraz koupila, nabídla jej k prodeji a do doby prodeje jej vystavovala. V roce 1902 přibyla v Praze k Obrazárně, od roku 1885 sídlící v Rudolfinu, Moderní galerie Království českého, která jako soukromý fond císaře Františka Josefa I. budovala kolekci moderního českého umění. V roce 1918 se Obrazárna stala ústřední uměleckou sbírkou nového státu a pod vedením Vincence Kramáře, který stanul v jejím čele v roce 1919, se přeměnila v moderní odborně spravovanou galerii. Název Národní galerie se neoficiálně začal užívat již v roce 1939.

Dvěstědvacetiletá existence řadí Národní galerii k nejstarším institucím svého druhu na světě. Během té doby se v jejím čele vystřídala řada významných osobností, kromě Vincence Kramáře například historik umění Jiří Kotalík, který v jejím čele stál v letech 1967 až 1990 a mimo jiné prosadil, aby se požárem poničený Veletržní palác stal sídlem sbírky moderního umění. V roce 1942 přešly pod správu Národní galerie, oficiálně Českomoravské zemské galerie, fondy zrušené Moderní galerie. Zákon o Národní galerii z roku 1949 pak tento stav právně posvětil. Sloučené sbírky starého umění a Moderní galerie doplnila grafická sbírka Hollareum a Státní sbírka novodobého sochařství. Současná Národní galerie nabízí ke zhlédnutí širokou škálu jedinečných výtvarných děl od předních evropských a českých mistrů.

V Praze má Národní galerie šest stálých expozic, většinou v historicky cenných budovách – Anežský klášter, Šternberský palác, Salmovský palác, Schwarzenberský palác, palác Kinských, k výstavním účelům využívá například Valdštejnskou jízdárnu, Clam-Gallasův palác nebo Konírnu paláce Kinských. Národní galerie využívá i prostory zámku Kinských ve Žďáru nad Sázavou a zámku Fryštát v Karviné. Ve své správě má i československý pavilon v italských Benátkách, o který se Česká republika dělí se Slovenskem.

Národní galerie spravuje velice cennou sbírku děl výtvarného umění, která čítá více než 370 tisíc sbírkových předmětů. Ve svých sbírkách má zhruba 17 tisíc obrazů, devět tisíc plastik, 250 tisíc grafik a přes 65 tisíc kreseb. Sbírky obsahují například díla asijské, africké či americké provenience, dále také architektonické plány, modely, fotografie a faksimile.

Národní galerie jako státní instituce je střediskem českého muzejnictví v oblasti výtvarného umění i centrem vědecké práce. Pořádá množství výstav, kurzů a vzdělávacích akcí. Spravuje rozsáhlý archiv dokumentů ze své vlastní historie i dokumentů jednotlivých umělců, historiků a teoretiků umění. Má i vlastní obsáhlou knihovnu s více než 100 tisíci tituly odborné literatury. 

Více informací naleznete na stránkách NÁRODNÍ GALERIE.