Můžete ve stručnosti přiblížit své začátky zachraňování stavebních prvků, konstrukcí a uměleckořemeslných předmětů?
O stavební prvky, které máte na mysli, jsem se konkrétně začal blíže zajímat zhruba ve druhé polovině 70. let, kdy se už dále nedalo jen sledovat to neustálé drancování historických domů v Karlových Varech, a to během jejich nutných modernizací, přestaveb a rekonstrukcí. Často se z nich vyhazovalo úplně vše – od původních oken, dveří a jejich kování až po vzácná kachlová kamna, staré výtahové klece, barevné dlažby chodeb a schodišťová litá nebo kovaná zábradlí. Odstraňovaly se například prastaré těžké dubové dvoukřídlé domovní dveře, často s kovanými mřížemi a ohromnými původními zámky s klikami. Mnohdy ze vzácných, eklekticky pojatých domů z druhé poloviny 19. století zbylo jen obvodové zdivo.

Na které období, na kterou architektonickou etapu se zaměřujete? Která je vám nejbližší?
Od začátku se soustřeďuji na tvorbu historismu a secese, které jsou dodnes stěžejním stavebním obsahem zdejší městské památkové rezervace. Ve svých prvopočátcích sběru stavebních prvků jsem samozřejmě nebyl nikým úředně pověřen, a tak jsem vždy čekal, až dělníci a mistři ze stavby odejdou a většinou se mi pak podařilo do ničeného objektu nějak proniknout. Nosil jsem v úřednické tašce veškeré potřebné nářadí a na stavbě demontoval vše důležité k vytváření co nejvěrnější stopy, otisku, dobové stavební tvorby toho či onoho objektu. A když jsem se někdy do objektu nedostal, šel jsem tam druhý den a přímo vedení stavby či projektantovi jsem sdělil, o co mi jde. Většinou to nikdo nechápal, ale po delším rozhovoru jsem pak stavbaře přesvědčil o potřebnosti mé činnosti. Často se mi vysmívali, že snad prý nejsem ani normální. Obecně bylo vše předem domluveno s vlastníky, stavebníky či staviteli a jinak se tyto prvky vytahovaly z kontejnerů již jako vyhozené před jejich odvozem na skládku. Nastaly ale také případy, že až na skládce se cenné věci vytahovaly z rumiště. Většinou byly tyto předměty poškozené, zatřené, poničené, poté jsem je očistil a restauroval. Až zpětně na výstavách se lidé často nevěřícně dívali, že je to taková krása, kterou byli mnozí schopni jednoduše vyhodit na smetiště.

Lze nastínit stěžejní motivaci k záslužné sběratelské činnosti?
Ta se rodila už na počátku 70. let, kdy jsem byl coby začínající voják hospitalizován v historické karlovarské vojenské nemocnici Eliška. Zde jsem při svých třech pobytech na vlastní oči sledoval, jak se rok od roku zhoršuje původní stav interiérů Vily Chopin (dříve Villa Schäffler). Při mém prvním pobytu v roce 1972 zde byl ještě nainstalován prostorný původní výtah z roku 1895 s bohatě umělecky zpracovanou ohrazující klecí (špičková uměleckokovářská práce), navrženou slavnou dvojicí vídeňských architektů Fellner a Helmer. V této kleci byla umístěna veliká „salonní” kabina zasklená ze všech stran leptanými uměleckými skly s florální tematikou. Přesně o rok později byla všechna tahle výtahová krása pryč a vila se „pyšnila” zcela novým, takzvaným sídlištním výtahem. Celá nová klec svařená z jeklových profilů byla zasklena typizovaným panelákovým drátkovým sklem a uvnitř jezdila obyčejná, opět paneláková kabina.

Jak byla a je vaše sbírka strukturovaná?
Žádná složitá strukturalizace mě nikdy nenapadla. Sice jsem měl a mám knihu zápisů jednotlivě získávaných stavebních prvků, ale hlavním rozlišovacím znamením vždy byla a dodnes je cedulka z tuhého papíru pevně přidělaná ke každému předmětu a obalená ve fólii. Vždy je na ní uveden konkrétní dům s číslem popisným a ulicí, kdy byl předmět získán a která organizace či vlastník domu mu způsobil škodu. Projektanta-ničitele, většinou ale vlastníka-ničitele, lze pak dohledat ve stavebním archivu města.

Kterým institucím jste části své sbírky daroval, respektive s nimi v daném kontextu spolupracujete?
Přibližně před 20 lety jsem velkou část sbírky daroval Národnímu technickému muzeu v Praze (dále jen NTM). Jednání proběhla s ředitelem Karlem Ksandrem a vedoucím nově zakládané stavební sekce Martinem Ebelem. První kroky k darování učinil Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Lokti, jmenovitě Lubomír Zeman, který jako první oslovil NTM, zda by měl o kolekci prvků zájem. Nebyly totiž tehdy už žádné prostory, kam by se dal rychle narůstající počet zachraňovaných stavebních prvků umisťovat. Tak vše nakonec muselo do Prahy a následně něco do Centra stavitelského dědictví v Plasích. V Karlových Varech nebyl a nikdy už nebude o něco podobného zájem. Když se nechce (a není vůle), tak se prostě nechce. V současnosti například kraj bourá zcela nepoškozenou, donedávna památkově chráněnou ubytovací budovu zdejší keramické školy z roku 1925. V ní při troše zdravého rozumu a kulturního myšlení mohlo být konečně zřízeno karlovarské krajské technické a stavební muzeum. O vznik takové instituce místní odborná památková komunita usiluje 30 let. Taková příležitost se už nikdy nenaskytne.