Dědictví, se kterým si mnohdy nevíme rady. Historická architektura je často vnímána jako samostatná, uzavřená etapa výstavby, ke které máme jako společnost poněkud ambivalentní vztah. Ochranu a obnovu svěřujeme specialistům, svědkové minulosti se ale zároveň stávají překážkou dalšího rozvoje. Mnozí v ní nehledají příležitost ani inspiraci, namísto její obnovy volí jednodušší cestu k současným, často mnohem méně osobitým a kvalitním formám.

Marek Tichý, architekt a vysokoškolský pedagog, který působí jako odborný asistent na Fakultě architektury ČVUT v Praze, shrnuje zkušenosti z přípravy a realizace téměř stovky projektů rekonstrukcí, obnov a dostaveb památkově chráněných staveb, souborů a území převážně na půdorysu Pražské památkové rezervace a v památkových zónách nebo areálech ve středních Čechách. Přichází s příspěvkem k dialogu o hledání podstaty, kvality a hodnot architektury jako takové, bez ohledu na to, v které době byla vytvořena. Ostatně, také termín „historická architektura“ je podle autora relativní. Pravděpodobně každý architekt se totiž dožije toho, že jeho práce, kdysi současná a aktuální, je posuzována měřítkem času a srovnávána se stavbami o mnoho staršími i mladšími.

Chcete ji také do své knihovny? Soutěžte s Klubem PROPAMÁTKY, vítěze vylosujeme po 15. lednu.