V úvodních kapitolách knihy Po stopách šlechtických hradů v Čechách se věnujete také dvorcům. Můžete tento typ sídla popsat, čím se vyznačovalo?

Takzvané dvorce (správně by to měly být spíše dvory) byla lehčeji opevněná sídla na venkově nebo v okolí Prahy či přímo v rodící se Praze. Vyskytovaly se od pozdního 11. do 13. století. V řadě případů šlechtickému dvorci dominoval kostel – většinou jednolodní se západní věží, méně časté byly rotundy. V některých případech měly věže těchto kostelů vyloženě refugiální charakter a v tomto směru byly v podstatě předchůdcem bergfritových věží, byť tento typ věže k nám přišel ze západní Evropy, kde má velmi staré kořeny snad až z 9. nebo 10. století. Na rozdíl od hradů měly dvorce silnou vazbu na vesnické osídlení, ale i tak byly pro jejich stavbu vybírány lokality s ohledem na zajištění jisté obranyschopnosti – často návrší, terénní hrany či ostrožny, ale s typickými staveništi pro hrady se to samozřejmě nedá srovnávat.

Hrady jste rozdělil a popisujete v kapitolách podle jednotlivých regionů. Mají hrady v různých lokalitách něco společného?

Rozdělení na regiony, ale především podle osob stavebníků, tedy zda byl stavebníkem panovník, šlechtic či některá církevní instituce, např. pražský biskup, je výsledkem vývoje vědeckého diskurzu o kategorizaci hradů a potřeby nějak uspořádat stovky hradů. Od 30. let minulého století se postupně začala prosazovat typologie založená na půdorysu hradu, tedy podobně, jak to známe v případě sakrálních staveb. Čtenáři jsou jistě známy rotundy, jednolodní kostely, baziliky atd., vypozorovány byly hrady bergfritového, donjonového typu nebo s plášťovou zdí apod. U nás tuto kategorizaci poprvé představila Dobroslava Menclová, která ovšem nebyla zcela důsledná ve stanovování pravidel, jak hrady uspořádat.

Záhy byla její typologie podrobena tvrdé, ale oprávněné kritice Tomáše Durdíka, který sice tuto typologii výrazně vylepšil, ale současně zastával několik mylných premis – např. že konkrétní stavební typ byl pevně spojen s osobou stavebníka a na základě chybných premis stavěl další úvahy. Nejproblematičtější se ukázal především tzv. hrad přechodného typu, ale to by bylo spíše na samostatnou přednášku. Současně se také ukázalo, že hrady byly často doplňovány a přestavovány, např. na Valdeku byla dodatečně dostavěna bergfitová věž.

Zásadní je také stav poznání daného hradu – například na Pořešíně byla archeologicky odhalena bergfritová věž, hrad byl přitom opakovaně označován jako typ hradu s plášťovou zdí a podobně. Tato nejistota vedla některé badatele k úplnému odmítnutí této typologie. Osobně jsem přesvědčen, že typologii založenou na půdorysu lze nadále používat, ale je nutné revidovat přehnané očekávání od konstatování např.: hrad přechodného typu = královský hrad první poloviny 13. století a přitom se jednalo o dřevo-hlinitý hrad, jehož stavebníkem byl pravděpodobně šlechtic. Tedy mělo by se jednat o pomocnou a nikoliv o hlavní metodu. Naproti tomu kategorizace hradů podle osob stavebníka a v druhém stupni rozdělení podle regionů umožňuje lepší zachycení vzniku, rozsahu šlechtických dominií, včetně alespoň ve zkratce samotných dějin jednotlivých rodů, což by formální typologie podřízená půdorysnému schématu neumožňovala.

V jakém stavu tyto hrady najdeme dnes, kolik z nich se nachází v torzálním stavu?

Hrady 13. století se v Čechách v původním stavu v podstatě nevyskytují. Všechny hrady byly v průběhu mladších staletí buď to přestavovány, nebo zanikly ještě v průběhu středověku a zachovaly si tak svou původní dispozici, ale jejich současný stav je torzo. Možná nejlépe dochován je Volfštejn, ale i ten se dnes nachází v ruinách, relativně dobře známe podobu Vízmburku, a to díky archeologickému výzkumu A. Hejny. Jinde se zachovaly třeba jen některé části původního hradu, obvykle hlavní věž (Lemberk, Michalovice).

Jak a kdo pečuje o jejich správu v současnosti a případně kolik z nich je možné navštívit a jsou přístupné veřejnosti?

Šlechtických hradů jsou stovky, spektrum vlastníků je tedy široké – od vlastnictví státu, které je realizováno prostřednictvím Národního památkového ústavu, v případě některých ruin podnikem Lesy ČR, část je v rukou měst, ale také soukromníků, včetně příslušníků bývalé šlechty – asi nejznámějším případem jsou Šternberkové a jejich rodový hrad Český Šternberk, o hrady pečují také různé spolky (Hrady na Malši).

V závěru knihy se věnujete i tvrzím. V jaké souvislosti se šlechtickými hrady je zmiňujete?

V případě tvrzí jde o takový apendix, který doplňuje poznání celkového obrazu šlechtických sídel 13. století. Také tvrze se začaly stavět v průběhu druhé poloviny 13. století a poskytovaly o něco lepší obranyschopnost než původní dvorce. Jednalo se sice o stavby nižší kvality, ale stanovit hranici mezi velkou výstavnou tvrzí a méně náročným hradem, je prakticky nemožné.

Publikace Počátky šlechtických hradů v Čechách vznikla z projektu NAKI III Mapa českých hradů. Hrady jako kulturní fenomén, předmět výzkumu a památky minulosti. Kniha je volně ke stažení na webu Historického ústavu Akademie věd nebo Vydavatelství Západočeské univerzity v Plzni, v plánu je také vydání pro knižní trh.