Pocházím z vesnice, zažil jsem 60. léta a pamatuji babiččino vyprávění. Romantická představa venkova je iluze. Primárním úkolem vesnic bylo vždy zemědělství. Kdo někdy zkusil pěstovat brambory nebo vyprodukovat mléko a maso, ví, jaká je to dřina. Nemyslím mamutí farmy, které průmyslovým způsobem drancují pole ve snaze vytřískat co nejvíc pofiderních dotací, aby se vyrábělo „ekologické palivo“. Mluvím o těch, kteří ještě dnes obdělávají pole, louky a chovají dobytek. Před těmi s pokorou smekám. V prostředí výkupních cen pokřivených dotacemi se dřou od rána do večera, zatímco mnozí jiní plýtvají jídlem a vyhazují tuny prošlých potravin.

Má se zato, že lidé na vesnici mají k sobě blíž a městský život má nálepku anonymity. Znám čtvrti paneláků, kde se lidé zdraví a žijí v propojené komunitě. Naopak na venkově vznikají hrůzné obytné čtvrti těch, kteří se ženou za iluzí venkova. Rodinné domy všech tvarů a barev naplácané jeden přes druhý na malých pozemcích obehnaných ploty. To vše hustě protkáno garážemi a bazény. Jejich obyvatelé tráví značnou část dne v autech a navzájem se neznají. Když to vidím, říkám si v duchu: „Zlaté paneláky.“ A tak možná paradoxně žije část městských lidí venkovským stylem života a naopak.

Jaký má názor prezidentka Asociace majitelů hradů a zámků Jana Germenis-Hildprandt, herec Tomáš Hanák nebo architekt Ladislav Lábus? Odpovědi všech dotazovaných účastníků ankety jsou k přečtení v LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU PROPAMÁTKY 2021.