Dnes se ještě stále vyrovnáváme s 20. stoletím tím, že rehabilitujeme osobnosti, jež byly nepravdivě interpretovány, například Miladu Horákovou nebo generála Kutlvašra. Rád bych vyzdvihl i silný příběh ojedinělého sousoší Dům matky a Dům syna od Johna Heyduka inspirované básní Davida Shapira, které stojí na Palachově náměstí. Dalším tématem a dědictvím socialismu je i postupná změna vnímání a přístupu k brutalistním uměleckým prvkům, ať už ve veřejném prostoru, nebo v interiérech budov. Jako příklad bych rád uvedl obnovu betonového plotu od sochaře Chlupáče před Institutem plánování a rozvoje Prahy. Praha je v tomto vůbec zatím neobjevený fenomén. Neznám město, které by mělo takto vrstevnatá a zatím stále neobjevená umělecká díla.

Sochy bez silného příběhu a kontextu jsou dnes tak trochu mrtvá témata. Současnost přeje umění spojenému s architekturou a krajinou. Moc se těším na městskou realizaci výtvarníka Krištofa Kintery na Dvoreckém mostě, kde bude umění propojeno s užíváním prostoru na obou koncích stavby. Na jedné straně vznikne městský obývák, na druhé pak cesta kolem světa.

Jaký má názor sochař a zakladatel festivalu Umění ve městě Michal Trpák, koordinátorka Stolpersteine v Praze Hermína Neuner nebo architektka Tereza Šváchová? Odpovědi všech dotazovaných účastníků ankety jsou k přečtení v LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU PROPAMÁTKY 2025.