U nás na severu na území bývalých Sudet visí dodnes ve vzduchu podivný pocit vykořenění. Nehmatatelné vzpomínky na lidi, kteří kraj zalitý sklem zásadním způsobem formovali, jsou zhmotněné v domech, kde dnes bydlí ti, kteří přišli, když ti první museli “za čáru”. Nejsou to náhodou právě tyto stavby, jež jsou zhmotněnou vzpomínkou, sochou v krajině vyprávějící příběhy? Architektura má odjakživa moc vytvořit v člověku vztah k místu, pocit identifikace a přináležitosti. 

Kamenický Šenov byl ve své době jedním z nejbohatších měst rakousko-uherské monarchie. Mekka rytců skla, výrobců a obchodníků s křišťálovými ověsovými lustry. Přesto neměl nikdy jinou dominantu než mezi továrními komíny vykukující Eliášku, bývalou továrnu na výrobu lustrů Elias Palme, kterou místní označují jako šenovský zámek.

My ale máme možnost ujmout se těchto chrámů průmyslu a učinit z nich sochy, funkční monumenty v krajině a společnosti. Není třeba stavět nové busty, silné příběhy leží v kontextech dnešních měst, stačí je jen zdvihnout a zamyslet se nad tím, co a proč postavili ti před námi a navázat. Jedině tak můžeme náš veřejný prostor s klidným svědomím předat dál.

Jaký má názor sochař a zakladatel festivalu Umění ve městě Michal Trpák, architekt a urbanista Petr Hlaváček nebo koordinátorka Stolpersteine v Praze Hermína Neuner? Odpovědi všech dotazovaných účastníků ankety jsou k přečtení v LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU PROPAMÁTKY 2025.