Nominaci společně připravily Česko, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. Samotné zpracování koordinovala polská strana. U nás se na přípravě nominace podílel Vltavan Čechy – svaz vltavanských spolků, který sdružuje vorařské spolky na řece Vltavě, Národní ústav lidové kultury, Ministerstvo kultury a další.

Komerční voroplavba se stavbou přehrad na Vltavě sice zanikla, ale tradice spojené s ní jsou předávány mladším generacím. Udržují se řemeslné postupy při stavbě voru, stejně jako znalosti s navigací vorů po řece. Vltavský vorový pramen byl široký cca 5 metrů, dlouhý obvykle 130–180 metrů. Sestaven byl z 5–10 vorů (tabulí). Tvar vorového pramene byl kónický, vpředu užší než vzadu. Sestavovaly se a svazovaly na vazištích čili splazech. Jedná se o jeden z nejstarších dopravních prostředků vůbec. Kromě dřeva samotného se přepravovaly různé náklady, v minulosti například sůl nebo ryby. Vory sloužily také k přepravě osob včetně turistů.

Vorař, takzvaný plavec, musel být zdravý, fyzicky zdatný, obratný, spolehlivý a zodpovědný. Musel milovat řeku a naučit se ji číst. „Plavečinu“ se učil u zkušeného vrátného – vůdce vorů. Vorařství se vyznačuje rovněž specifickou kulturou s touto tradicí spojenou, osobitými zvyky a vorařskou slovesností otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.

Česko má v současnosti na Seznamu nehmotného kulturního dědictví už osm položek – kromě vorařství je v UNESCO také ruční výroba perličkových vánočních ozdob, výroba modrotisku, loutkářství, sokolnictví, jízdy králů na Slovácku, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku a slovácký verbuňk.

Muzea spojená s vorařstvím:

Více informací najdete také například na stránkách VORAŘSTVÍ.