Dodatková energie je podstatnou hybnou silou lidské civilizace. Báje o Prométheovi dobře vystihuje, že právě její využití v podobě ohně udělalo člověka člověkem. Hledání dalších možností, kde energii vzít, se prolíná celou lidskou historií. A větrná energie není alternativní, ale velmi tradiční. Větrné mlýny, čerpadla vody nebo plachetnice již vnímáme jako půvabné, romantické. S větrnými parky se ale těžko sžíváme. Myslím, že to má několik důvodů.

Jednak vzhled. Jejich vyvinutí do podoby monstrózního stožáru ale nebude z pouhého rozmaru. Za druhé umístění větrníků na odlehlá kopcovitá místa, kde „ničí“ místa v krajině vnímaná jako nedotčená. Mě ovšem víc ruší vlna podobně umisťovaných staveb velkokapacitních zemědělských areálů, kde mi chybí i logika, proč na pohledově exponovaném místě nad obcí trčí silážní věže, navíc bez snahy celkem odpudivý areál odclonit třeba zelení. A další je naše velká energetická spotřeba. Je snadné se pohoršovat nad pokaženými panoramaty a zničením krajinného rázu, ale i moje energetická spotřeba je násobná proti spotřebě mojí prababičky. Takže otázka zní: jak jsme ochotni se uskromnit kvůli estetice?

Jaký má názor kastelánka státního hradu Rožmberk nad Vltavou Andrea Čekanová, paraglidista a specialista na leteckou fotografii Jiří Jiroušek nebo krajinářský architekt Přemysl Krejčiřík? Odpovědi všech dotazovaných účastníků ankety jsou k přečtení v PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU 2024.