Česká televize uvedla druhou řadu osmidílného dokumentu o našich industriálních a technických zajímavostech od poloviny 19. století do roku 1918. Každá epizoda se věnuje určitému regionu. Do kterého kouta republiky jste se obzvlášť těšil?

Naše země je malá, přesto přejet z Písku k Opavě vyžaduje čas a natáčecí program byl dost nabitý. Těšil jsem se vlastně všude, protože scénář sliboval, že na každém místě na mě čeká něco, co moje oči ještě nespatřily. Výsledkem, i když trochu komickým, je, že po natočení všech dílů mám v hlavě naprostý guláš: lanovka mi jezdí pod hladinou řeky, ta řeka pohání vodní elektrárnu, mlýny i hamry, zmatek nad zmatek. Ale jak říkám, všude to bylo nádherné a překvapivé.

Měl jste možnost mluvit do výběru lokalit a konkrétních památek?

Něco jsem doporučoval na Berounsku a Křivoklátsku, ale ty lokality byly stejně v hledáčku scénáristky. Potěšilo mě každé místo, které přežilo díky laxnosti bolševiků, kteří ten prostor nestihli zničit.

Jaké jste na cestě potkával lidi? Kdo jsou duše českých technických památek?

Tohle je pro mě extra zajímavé téma. Na začátku byla rozhodně srdcařina, lidé se nadchli, zamilovali, pustili se do díla. Zažil jsem si to sám v Nižboru, kde jsem se s ohromným nadšením rozhodl, že zachráním nádražní sklad, ale vůbec jsem nedokázal odhadnout, co to bude znamenat, jak vyčerpávající práci administrativní, časovou, energetickou a finanční budu muset tomu místu odevzdat. A tak jsem se při natáčení prakticky všude mimo obraz vyptával, jak to zvládají se svým osobním životem, protože mají rodiny, rodiče, o které je potřeba se starat, nebo děti, se kterými chtějí trávit čas, a ta rodina nemusí vždycky sdílet nadšení. Byl jsem tak svědkem mnoha příběhů. Leckde hraničí i s rodinnou tragédií – projekt je rozjetý, dojdou peníze a teď se z toho nedá vycouvat, protože těžko najdete někoho podobně zapáleného. Za obdivuhodnými projekty jsou často nepředstavitelná osobní dramata.

Celý rozhovor si můžete přečíst v jarním časopise PROPAMÁTKY 2025.