Památková péče u nás funguje v mnoha ohledech velice dobře, přesto bych ráda upozornila na jeden konkrétní problém. Po mém soudu jsme totiž během posledních 30 let nedokázali přistoupit k systémové ochraně objektů druhé poloviny 20. století, z nichž mnohé jsou kvůli častým demolicím a devastačním přestavbám už bohužel nenávratně ztraceny (za všechny vzpomeňme alespoň pražský Transgas, bývalý Mezinárodní svaz studentstva, hotel Praha nebo liberecký Obchodní dům Ještěd). V celé České republice dnes máme jen něco kolem 30 památkově chráněných budov z 60.–80. let, a ačkoliv další návrhy podávány jsou, Ministerstvo kultury k jejich ochraně přistupuje po mém soudu jen velmi liknavě. Pomalu, ale jistě tak přicházíme o jednu celou etapu architektonického dědictví, které má z dnešního pohledu bohužel tu smůlu, že vzniklo v době státního socialismu. Je myslím nejvyšší čas přestat tyto objekty hodnotit skrze extrémně zjednodušující nálepku „komunistická architektura“, a zaměřit se na jejich reálnou stavební, konstrukční a uměleckou kvalitu, která je neoddiskutovatelná. Rozhodně bychom o ni měli začít intenzivně pečovat a poválečnou architekturu systémově památkově chránit.

Jaký má názor ministr kultury Martin Baxa, historik umění Josef Štulc nebo ředitel Pamiatkového úradu Slovenskej republiky Pavol Ižvolt? Odpovědi všech dotazovaných účastníků ankety jsou k přečtení v JARNÍM ČÍSLE ČASOPISU 2023.