Šlakhamr v Hamrech nad Sázavou se vrátil do podoby ze 17. století

Dobové vybavení takzvaného Šlakhameru si při slavnostním otevření prohlédli i zahraniční odborníci. Veřejnosti bude tato kulturní památka přístupná od soboty 11. června 2011. Opravy hamru, který do poloviny minulého století sloužil jako vodní mlýn, stály 8,5 milionu korun. Práce byly postupně prováděny od roku 1999. Předtím záchranu památky brzdily řadu let majetkové spory mezi muzeem a posledními majiteli mlýna.

"Když jsme dům v roce 1976 přebírali, tak to byl klasický mlýn. My jsme se rozhodli převést ho zpátky do stavu těsně po třicetileté válce," řekl náměstek ředitele muzea Ivo Štěpánek. Funkčních vodních mlýnů je podle něj v Česku k vidění poměrně dost. "Ale hamrů, to se dá spočítat na prstech jedné ruky," vysvětlil.

V hamerně návštěvníci uvidí, jak se dál zpracovávalo hrubé železo ze železářské pece. Muselo se znovu zahřát v kovářské výhni, pak se z něj hamerským kladivem vytloukaly zbytky strusky a železné rudy, přiblížil postup výroby Jiří Merta, autor scénáře expozic. Vodní kolo v hamerně pohání mohutné kladivo i měch u výhně. K vidění je tam i kovadlina a běžné kovářské náčiní. Další expozice ve Šlakhameru připomínají vývoj železářství a výrobu dřevěného uhlí v milířích. Ve stodole je k vidění katr.

O rozvoj železářství v tomto území se zasloužil cisterciácký řád ze žďárského kláštera, který založil v okolí desítky hamrů. Zanikaly pak kvůli stavbám produktivnějších vysokých pecí. "Hamry většinou vystřídaly obilní mlýny, které využívaly už vybudovaná vodní díla," uvedl Merta. Podle dochovaných záznamů poslední hamerník ze Šlakhameru žil v roce 1665 v sousední Sázavě jako obecní chudý. "S tím, že sběhl od řemesla, které ho nemohlo uživit," doplnil Merta.

Zpřístupnění Šlakhameru se stalo součástí letošních oslav 50. výročí založení Technického muzea v Brně. Návštěvníci památky v malebném údolí řeky Sázavy musejí počítat s tím, že tam vedou jen lesní a polní cesty. Nejlépe se k hamru dostanou na kolech nebo pěšky.