Richard Vyškovský svými modely přibližoval krásy našich památek

Měl jsem vždy dojem, že vedle lásky k památkám byla motivací pana architekta i edukace dětí a modelářů k poznávání našich hradů, historických měst a lidové architektury. Odvíjel se od toho i výběr námětů pro modely skanzenu ABC a jeho nejrozsáhlejšího modelu vůbec – městské památkové rezervace (MPR), fiktivního města, jehož stavby mají předobraz u skutečných staveb?
Určitě ano. Ostatně svým záměrem představit a přiblížit architekturu a její krásy ideálně širší veřejnosti se vůbec netajil. A s ohledem na výše uvedené vedla tato cesta primárně přes architekturu „domácí“, českou a slovenskou, a to jak typicky lidovou, tak i tu tzv. „velkou“ v podobě městských staveb (třeba právě MPR), hradů i zámků. A nejvíce si zakládal právě na podnícení zájmu o architekturu a v kontextu s tím rovněž o historii naší vlasti obecně, zejména u mladší generace. A myslím, že se mu to celkem dařilo. Dodnes se setkávám s lidmi nebo se dozvídám, že řada z nich, tehdy dětí školou povinných, se právě díky modelům mého otce stala například architekty nebo těmi, kteří se zabývají rekonstrukcemi památek či dnes působí jako kasteláni na hradě či zámku.

V publikaci Papírové království velmi vřele vzpomínáte na rodinné výlety s rodiči po památkách Československa, jež se staly náměty budoucích vystřihovánek. Jak takové výpravy probíhaly a bavily vás i jako kluka?
Upřímně? Moc ne. V té době a věku bych si asi raději hrál s kamarády nebo ideálně se svým bratrancem třeba fotbal, hokej nebo hru na indiány. A tak nejprve to bylo „něco za něco“ – chvíli památky a jejich focení, měření nebo náčrtky a chvíli koupání v rybnících, procházky lesem, pak zmrzlina a večer dobrá „mňamka“ v místní restauraci. S přibývajícím věkem a snad i rozumem se to samozřejmě změnilo a byl jsem nakonec rád, že jsme tu naši vlast vzali takhle „útokem skrz na skrz“. A mnoho míst a krásných chvil mám z té doby v sobě před očima dodnes. 

A když jsem se pak už ve věku středoškolském poněkud vymanil z vlivu rodičů, stejně jsem s kamarády dál vandroval po zdejších památkách, zejména po hradech a zříceninách, kde se třeba dalo i přespat a nasávat tam v noci tajemnou atmosféru  přízračného místa. Sice byla velká škoda, že za minulého režimu nešlo moc cestovat do zahraničí, na druhou stranu a možná právě díky této represi jsme mohli s přáteli skutečně poznat velice dobře většinu kouzel naší rodné vlasti. Dnes už i děti věku školkového sice vědí, jaké je to na Kanárských ostrovech nebo třeba v Singapuru, ale na Karlštejně nebo na Kokoříně ještě nebyly. A to je myslím skutečně škoda.

Jakou roli měla při tvorbě modelů vaše maminka Anna Vyškovská? Vzpomínám si, že v časopise ABC byli často podepisováni jako autoři oba rodiče.
Ano, občas to tak bylo. Ale to bylo spíš kvůli řekněme určitým omezením či regulím časopisu, kdy prostě nebylo žádoucí, aby v jednom jeho vydání měl jeden autor pro sebe až takový rozsah stránek. A možná to bylo i z ekonomických důvodů. I v dobách socialismu totiž existoval terminus technicus daňová optimalizace. Ale tehdy jsem byl ještě příliš malý a mladý na to, abych těmto záležitostem víc rozuměl.

Na druhou stranu to ale i tak svou logiku určitě mělo. Např. přepisování návodných textů ke stavbě modelů z otcových rukopisů (rozumějte „škrabopisů“) do normovaného strojopisu bylo pro redaktory ABC i jiných vydavatelů doslova „noční můrou“. A tak většinu této práce zastala právě maminka, která se ten otcův „škrabopis“ nějak naučila dešifrovat a na našem stařičkém psacím stroji ho pak hned v několika kopiích dokázala už bez větších chyb předat redakcím. 

A zcela upřímně: „Velikost muže je právě taková, jakou mu jeho žena dovolí být.“ Jinými slovy – nebýt toho, že se maminka starala o celý chod naší rodiny, od financí přes každodenní nákupy až po nedělní všeobecný úklid, těžko by se otec mohl věnovat celé dny, týdny, měsíce a roky této své vášni. Těžko by vytvořil tak rozsáhlé dílo, kdyby se místo toho musel věnovat i natolik přízemním záležitostem, jako jsou nákupy potravin, údržba automobilu, oprava prasklých „stoupaček“ v koupelně apod. A tak by se vlastně dalo označit neuvedení spoluautorství mojí maminky (u těch modelů, kde jako spoluautor uvedena není) za celkem podstatnou redakční chybu téměř vždy. Ve svém důsledku se totiž opravdu jednalo o „autorskou dvojici“, a to nehledě na to, že povahově byl jeden z nich „Jekyll“ a ten druhý „Hyde“.