Za symboly dobré praxe považuji například integrovanou obnovu nejvýznamnějších památkových areálů (lokality UNESCO) ve spolupráci Ministerstva kultury a samosprávných krajů. Obecně pro země bývalého socialistického bloku je typické zásadní narušení kontinuity vlastnictví podtržené navíc modernizací a industrializací stavební výroby, která postupně vedla k úplnému zanedbávání údržby památek. Pro srovnání: například v Nizozemsku v roce 1973 vznikla organizace pro údržbu památek jako reakce na masivní nadužívání zdánlivě neúdržbového betonu při rekonstrukcích kostelů poškozených ve druhé světové válce. Když jsme diskutovali s nizozemskými kolegy, řekli nám, že v Nizozemsku místní občanská komunita nedokáže akceptovat neudržovanou stavbu. Je to možná i rozdíl v mentalitě nebo právě rozdíl v letech socialismu, který vykořenil vztah k vlastnictví a hodnotám. Na druhé straně od 90. let 20. století nastupuje pocit nekontrolovatelné svobody a pocit, že stát mi nemůže přikazovat, co si se svojí nemovitostí budu dělat. Nějak v duchu hesla „Máme rádi památky, ale nemáme rádi památkáře“. Najít přijatelné hranice bude asi dlouhodobý a náročný proces.

Jaký má názor ministr kultury Martin Baxa, historička architektury Klára Brůhová nebo historik umění Josef Štulc? Odpovědi všech dotazovaných účastníků ankety jsou k přečtení v JARNÍM ČÍSLE ČASOPISU 2023.