Představme si své město či vesnici bez kostelů. Kdyby všechny kostely zmizely, určitě by nezmizely bohoslužby; tak jako v prvních třech staletích, kdy se věřící scházeli po domech, které si uzpůsobili, a i dnes by si věřící našli prostory, kde se budou scházet. O tom svědčí právě ty nové kostely na sídlištích. V češtině to tak neslyšíme, máme dvě slova pro kostel a církev, ale běžně se kostel i církev, tedy společenství, vyjádří stejným slovem (Kirche, church). Na druhou stranu přibývá míst, kde stojí starý zdevastovaný kostel, věřící tam prakticky nejsou, a přesto se utvoří spolek na jeho záchranu a doslova ze země vydupávají jeho obnovu. Proč to dělají? Uvědomují si, že v té stavbě je uloženo dědictví předků, že je to Boží, a tedy krásný prostor, který je nějak „jiný“. Bývá tu ticho, může tu znít hudba i ze zaprášených a poškozených soch a obrazů dýchá duchovní síla. Ať už je kostel starý, nebo nový, měl by sloužit především lidem, kteří se dívají vzhůru; ať už koncertem, či prohlídkou s výkladem nebo jen možností posedět v klidu a meditovat. Není i tohle jistý druh bohoslužby?

Jaký má názor architekt Marek Jan Štěpán, zakladatelka firmy SIKO KOUPELNY & KUCHYNĚ Jaroslava Valová nebo kněz Zbigniew Czendlik? Odpovědi všech dotazovaných účastníků ankety jsou k přečtení v ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU 2021/2022.