Publikace přibližuje desetileté edukační aktivity Muzea loutek v Plzni a dalších institucí věnujících se loutkářství. Knihu doplňují a rozvíjí stejnojmenné internetové stránky, kde lze najít informace o české loutkářské tradici, seznam muzeí a dalších institucí zaměřených na tento kulturní fenomén a edukaci pro širokou veřejnost. Titul obsahuje i případové studie z plzeňského muzea, videonávody nebo vzorové pracovní listy. Ke stažení jsou pro zájemce i metodické listy.

Kniha se zabývá využitím loutky jako edukačního prostředku, nabízí příklady výukových programů a předkládá využití potenciálu Muzea loutek v Plzni. V úvodu pojednává o českém loutkářství a jeho historii, věnuje se významným loutkovým festivalům v Česku, Českému středisku UNIMA a časopisu Loutkář. Publikace se rovněž zabývá loutkou jako součástí muzejní sbírky, edukačním potenciálem expozic zaměřených na loutkářství, analýzou edukačních programů, profesí muzejního edukátora a různými evaluačními možnostmi.

Muzeí, která mají ve sbírkách či expozicích loutky nebo jiné předměty spojené s loutkářstvím, je u nás mnoho, avšak pouze čtyři se zaměřují na loutkářství podrobněji – Muzeum loutek v Plzni, Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi a Muzeum loutek a cirkusu v Prachaticích se na loutkářství specializují přímo, zatímco Moravské zemské muzeum v Brně má rozsáhlou expozici Loutkářské umění v Paláci šlechtičen, která se podrobně věnuje divadlu a fenoménu českého loutkářství.

Někdy je loutkové divadlo definováno jako umění pohybující se mezi výtvarným a divadelním uměním. Jindy se o loutce hovoří takto: „Není to panenka. Panenka je pro osobní hru, ale loutka má divadelní funkci.“ Nejjednodušší a stále platná charakteristika je, že loutka je kouzlo oživlé hmoty.

České a slovenské loutkové divadlo bylo zapsáno dokonce na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO v prosinci roku 2016.

Bližší informace najdete na stránkách EDUKACE V LOUTKÁŘSTVÍ.