Kdy jste se začala zajímat o kulturní dědictví, konkrétně v Hůrkách na Lišovsku?
Mám v Hůrkách rodové kořeny, pocházím ze statku, který tu byl postaven mezi prvními. To ale samo o sobě nezaručuje, že s tím získáte i vztah k místu kde žijete a odkud pocházíte. Vztah je třeba budovat a zajímat se o souvislosti. Já začala vnímat kulturní dědictví v podobě vyhledávání informací o svém rodu, ale i o jiných už v dětství. Doma máme rodovou kroniku, protože praděda zapisoval dění kolem sebe a věnoval se obecně prospěšným pracím. Byl v Hůrkách i starostou. Později jsem se začala zajímat i o své širší okolí, o pozoruhodné stavební objekty, jako je třeba škola nebo kaple.

Jak vypadala vaše cesta k založení Spolku pro Hůrky a venkov?
Trochu jsme fungovali i před založením spolku. Třeba v roce 2008 jsme udělali malou výstavu v hůrecké kapli sv. Jana Nepomuckého ke 140 letům od jejího postavení. Přestože jsme tenkrát neměli sociální sítě ani webové stránky, tak přišlo dost lidí. Na nápad založit spolek jsme přišli před 10 lety ve třech a důvod byl jediný – uspořádat oslavu 110 let školní budovy v Hůrkách a pozvat co nejvíce absolventů. Přijela více než stovka lidí, včetně poslední ředitelky školy, paní Marie Fricové z Lišova. Naše aktivity se pak ubíraly směrem k ochraně přírody a kulturních hodnot venkova. Ze zakládajících členů jsem zůstala já a archivář Aleš František Plávek. Třetí kolega nás opustil, nahradila jej však cukrářská mistrová Marie Račáková. Všichni tři spolek vedeme kolektivně jako volený výbor, předsedu tedy nemáme. Každý z nás zastupuje jinou profesi, což je výborným předpokladem pro zajištění pestré škály našich aktivit.

Proč je důležité se podle vás vztahovat k tradicím venkova a chránit odkaz našich předků a památky?
Je to důležité pro přežití občanské společnosti. Naše doba je svým způsobem nemocná. Musíme si uvědomit, co vlastně předáváme dětem. Díky pravidelné péči o své okolí, tradice a kulturní prostor jim dáváme příklad, něco jim přinášíme a něco to v nich zanechá. Později v životě se budou ubírat různými cestami, ale ten dobrý základ si z dětství v nějaké formě ponesou napořád. A třeba ho pak předají svým dětem. Je žádoucí jim připomínat hodnoty a ochranu venkova, dokud je alespoň takový, jaký je. Účelové, jednorázové a megalomanské akce jim v tomto směru nic nepřinesou. Účastní se jich, ale že je někdo musel zajistit, zaplatit, připravit a pak to i uklidit, to už jim nedojde. Stávají se pouze konzumenty, což společnosti nic dobrého nepřinese.

Čím vším se váš spolek zabývá a co se vám již podařilo zrealizovat?
Jsou to především tradice, osvěta a zachování paměti venkova, ale i péče o přírodu a své okolí. Spolek se snaží udržovat zvyky – ty, které tu v nějaké torzovité formě přetrvaly, třeba svatojánská pouť, ale i ty obnovené nebo zcela nové. Za léta našeho fungování jsme obnovili svatohavelské posvícení, velkopáteční hrkání i shazování Morany na Smrtnou neděli. V prosinci stavíme slaměný betlém, rozdáváme betlémské světlo a v kapli pořádáme vánoční zpívání. Za rok je to slušný počet událostí. Věnujeme se i osvětové činnosti, pořádáme besedy, výstavy a přednášky různého zaměření. Uklízíme vesnici. Jsme v kontaktu s odbornými pracovišti jako jsou muzea a knihovny, ale i s jinými spolky podobného zaměření. Koncem loňského roku jsme se stali partnery Místní akční skupiny Hlubocko - Lišovsko, což nás posouvá dalším významným směrem dopředu.

Snažíte se o zachování památkově chráněné budovy bývalé obecné školy v Hůrkách u Lišova pro obecně prospěšné aktivity. V jakém ohledu je budova bývalé školy jedinečná a proč je důležitá pro Hůrky?
Jedinečná je hned z několika důvodů. Už v dobách svého vzniku ji vtiskl osobitý ráz známý architekt a stavitel Josef Pfeffermann, který stavěl objekty především ve velkých městech – v Praze, v Českých Budějovicích i jinde. Od něj mají jedinou stavbu venkovské školy patrně jen Hůrky. Pro menší obce byla totiž jeho práce finančně nákladná, přesto se naši předci nebáli roku 1905 zastavit veškeré obecní jmění, aby na Pfeffermannův projekt i stavební práce získali peníze. I v tom tkví jedinečnost této budovy.

Ve škole se nacházejí dvě velké třídy, menší byt řídícího, knihovna, kabinet a hlavně – dobové záchody. Je to jediná nekomerční budova v Hůrkách a svojí dispozicí i původním posláním se přímo nabízí k aktivitám různého zaměření. Zvlášť v současné konzumní době považujeme za nutné podporovat fyzické setkávání lidí a vzájemný dialog. Stará škola je v tomto ohledu ideálním místem. Nachází se uprostřed vsi, spolu s kaplí a zbrojnicí vytváří návesní prostor. Je památkově hodnotná a navíc – náš spolek je v kontaktu s historikem umění Josefem Zárubou-Pfeffermannem, pravnukem slavného pradědečka.

V druhé části rozhovoru se dočtete více o bývalé škole v Hůrkách a plánech, jaké s tímto objektem spolek má.

Bližší informace o aktivitách nadšenců najdete na stránkách SPOLKU PRO HŮRKY A VENKOV, o bývalé škole v PAMÁTKOVÉM KATALOGU na jeho FACEBOOKU.