ROZHOVOR | S Ondřejem Fibichem o životě a díle mistra zednického Jakuba Bursy

Na konci projektu dvou zapálených milovníků historie Prácheňska je výstava fotografií Ivany Řandové, která je od 17. května k vidění ve Vlachově Březí na Prachaticku. Vernisáž se uskuteční od 18 hodin ve velkém sále městského úřadu Vlachova Březí. Výstava bude pokračovat v muzeu ve Volyni a příští rok bude instalována také v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Výstavu bude doprovázet drobná publikace, na níž naváže monografie Jakuba Bursy, která bude představena na červencových oslavách 200. výročí narození Jakuba Bursy ve Vlachově Březí. Tu připravuje nakladatelství Hrad Strakonice s Národním památkovým ústavem v Českých Budějovicích. 

Co bylo prvotním impulsem k Vašemu projektu o Jakubu Bursovi?

Vzniklo to netradičním způsobem, protože Ivanu lákaly Bursovy štíty odjakživa. A teprve během práce na dokumentaci, při hledání zdrojů a archivních pramenů Ivana Řandová zjistila, že je z rodu Bursova, konkrétně je pokračovatelem rodu Bursova bratra Václava, který se přiženil do obce Beneda, odkud pocházejí všichni předkové Ivany.

Sběr informací a bádání o tomto významném představiteli lidové architektury na jihu Čech muselo být určitě velmi zajímavé. Co bylo na této výpravě za poznáním Bursova odkazu největším dobrodružstvím?

To bylo samozřejmě odkrývání legendy o Jakubu Bursovi. I když se jeho četné práce dochovaly, tak o jeho životě kolovaly barvité historky z druhé a třetí ruky. Teprve v konfrontaci se skutečnými nálezy a archivními dokumenty se Bursa začal ukazovat jako živý člověk, který žil v určité době a měl určité možnosti. K té době svým způsobem patřil, ale zároveň ji svým naturelem, fantazií a géniem přesahoval. Nebo lépe řečeno jel na tehdejší módní vlně. Musíme si uvědomit, že i lidová architektura byla projevem nejen tehdejší tendence v architektuře, ale i projevem zvýšeného sebevědomí českého sedláka, který se po skončení nevolnictví mohl začít věnovat rozvoji vlastního hospodářství a prestiže. Každá taková zdobnost a paráda se stává předmětem módy. A Bursa se tehdy dostal do šťastného ohniska módy zdobených štítů a nástavků nad vjezdy do dvorů. Asi patnáct let byly jeho práce vyhledávaným zbožím.

Jak pokračovala dál jeho pouť coby tvůrce lidové architektury?

Doba se ovšem přehoupla a přišly nové generace s jiným vkusem a jinými životními potřebami. Četné Bursovy štíty a stavby se začaly předělávat, mnohé zanikly nebo byly upravovány. Řadu z nich bychom dnes v jejich původním tvaru i s jejich zdobností nepoznali. Bursa je tedy nucen hledat nové zdroje obživy. I když se vyprofiloval jako štukatér, tak byl zároveň zednickým mistrem, a mohl se tak ucházet o vedení různých staveb. Tímto způsobem řešil zánik poptávky po jeho zdobených pracích. Bursa ale nebyl jediný tvůrce, ale spíš se dá říct, že byl v jistém proudu všeobecného rozvoje lidové architektury. S novým rozvojem nových vlivů v architektuře ale také přicházel o práci a prestiž. V případě 60. a 70. let, kdy na venkov začíná pronikat romantizující a historizující architektura z měst, tak Bursa vytvořil vlastní dílnu, kde pracovali jeho nejschopnější tovaryšové a budoucí zedničtí mistři. Tato dílna prováděla v 60. letech Bursovy podobné štíty, ale už je neprováděl Bursa vlastní rukou.

Kde všude Jakub Bursa působil a kde najdeme jeho práce?

Jakub Bursa působil na panství knížat Dietrichsteinů, tím to bylo omezené. Když byl zaveden krajský systém samosprávy za Rakouska-Uherska, tak působil na okrese Prachatice, a to soudním i politickém. Práci dostával v takovém krajinném rozvržení, v jakém mohl během dne někam dojít, vykonat tam práci a večer se vrátit domů. Jeho práce najdeme především v okolí Vlachova Březí.

V jakém stavu dnes Bursovy stavby jsou?

To je veliký problém. S Ivanou Řandovou děláme stavebněhistorickou dokumentaci a zhodnocení jednotlivých domů a fotíme i štíty zevnitř, abychom zjistili, jakým způsobem se to dělalo a jak si Bursa vytvářel plochu, na kterou potom zdobil. Zjistili jsme ale smutnou věc. Velké množství Bursových zdobených štuků už nejsou původní. Byly často předělány takovým způsobem, že s originálem nemají nic společného. K tomuto zjištění nás dovedla zajímavá zobrazení kreseb, které sbíral školní inspektor Jan Dyk, který byl jakýmsi zakladatelem muzejní činnosti v kraji. Další tragickou věcí je, že někteří majitelé Bursovských domů o údržbu příliš nedbají a některé štuky se v podstatě rozpadávají nenávratně. Je třeba říct, že štuk je velice křehká záležitost, která když se neudržuje, tak odchází.