Přiblížil byste historii tvrze Stachelberg?
Období posledních 25 let tvrze Stachelberg je především jedinečným příběhem o proměně zcela zapomenutého místa v jeden z významných turistických cílů východních Krkonoš a regionu Trutnovska. Jako součást československého předválečného opevnění představoval Stachelberg klíčový pilíř obrany naší severní hranice. Tvrz však nebyla dokončena, a tak zůstala po odchodu armády v říjnu 1938 opuštěna po celou válku i v poválečném období. Kulturní památkou byla vyhlášena v roce 1958. Rozsáhlé podzemí v délce tři a půl kilometru však stále zůstávalo zatopeno a jediný dokončený povrchový objekt byl od 60. let využíván jako skladiště zemědělských a průmyslových chemikálií. První úvahy o zřízení stálé pevnostní expozice v úseku Stachelberg se objevily ještě před rokem 1989. V následujícím roce bylo založeno Družstvo Fortis, které začalo pracovat na vyklizení uložených chemikálií. Po úspěšném zlikvidování této významné ekologické zátěže pokračovali jeho členové ve zpřístupňování objektu T-S 73 veřejnosti. Muzeum se poprvé otevřelo v květnu 1993. Družstvo Fortis, které představuje první generaci správců pevnosti, bylo v roce 2005 vystřídáno Občanským sdružením Stachelberg. To o areál pečuje a pracuje na rozšiřování expozic až do současnosti.

Odlišuje se od jiných pevností? Čím je unikátní?
Celý komplex je unikátní z několika hledisek. Návštěvníci mají možnost poznat významnou část nedokončeného podzemí v hloubce 30–50 metrů pod povrchem. Okruh měří 600 metrů a zahrnuje muniční sály pod dělostřeleckou věží T-75 a podzemní kasárna. Kromě toho jsou zpřístupněny dva objekty lehkého opevnění. Jeden vystrojený a vyzbrojený podle stavu v roce 1938. Druhý je pak uveden do stavu poválečné aktivace z druhé poloviny 60. let.

Jak jste tuto památku získali do vlastnictví?
Občanské sdružení Stachelberg získalo tvrz do svého vlastnictví v roce 2012 bezúplatným převodem od Armády České republiky se závazkem provozování pevnostního muzea na neziskovém principu. K převodu došlo po dlouholetém vyjednávání nejen s armádou, ale i s dalšími orgány státní správy a také například s Lesy České republiky. Většinou jsme se setkávali se vstřícným přístupem. Jedinou komplikací bylo to, že před námi se nikdo o podobný převod takového rozsáhlého komplexu nepokusil, a tak jsme společně s úředníky často naráželi na naprosto nestandardní komplikace a vyšlapávali zcela nové cesty, kterými se pak po nás vydalo ještě několik dalších pevnostních muzeí.

Celý rozhovor si můžete přečíst v jarním čtvrtletníku PROPAMÁTKY 2015, který naleznete ZDE.