ROZHOVOR | S Šárkou a Petrem Bergerovými o restaurování plátna Oslavení sv. Václava

Můžete ve stručnosti popsat historii plátna?
Obraz Oslavení sv. Václava je závěsný obraz mimořádných rozměrů 830 x 490 cm. Jeho velikost je třeba zmínit hned na počátku, protože se zcela zásadně podílela na složitém osudu díla. Obraz namaloval významný rakouský malíř a ředitel vídeňské Akademie Anton Petter na objednávku olomouckého arcibiskupa Maxmiliana Sommerau-Beeckha. Obraz byl původně určen pro olomoucký dóm sv. Václava. Samotné práci předcházely podrobné diskuze, během nichž arcibiskup zadal malíři zcela přesné pokyny. Ne všechny však nakonec autor dodržel.

Dílo bylo dokončeno na jaře roku 1844 a poté bylo krátce vystaveno v prostorách vídeňské Akademie. Již od počátku obrovité rozměry plátna způsobovaly problémy – obraz byl malován v jediném možném prostoru, který byl ve Vídni k dispozici, v aule vídeňské polytechniky, ale na Akademii mohl být vystaven pouze se „založením nahoře i dole“, protože se do sálu nevešel. Přijetí díla rakouským tiskem bylo z různých důvodů nelaskavé, což se arcibiskup pochopitelně dozvěděl obratem, ještě před tím, než byl obraz na Moravu vůbec transportován. Následovala vzrušená korespondence mezi ním a malířem. V té arcibiskup požadoval mimo jiné dodržení předchozích dohod ohledně kompozice a malíř se rozhořčeně bránil proti laické kritice uměleckých kvalit svého díla.

Přestože malíř upravil kompozici alespoň částečně podle ideových námitek arcibiskupa, všechny změny už nebylo možné zakomponovat. Arcibiskup tak nebyl zcela spokojený a na plánované místo obraz nakonec neosadil. Svoji roli v tomto rozhodnutí měl možná i vystupňovaný tlak rakouského tisku, kde se v té době začaly objevovat výpady proti zobrazování martyrií na církevních obrazech. Arcibiskup ale nemohl být se samotnou prací malíře zásadně nespokojen, protože obraz nejen zaplatil, ale objednal u něj i další obraz.

Těžko se však vžít do pocitů umělce, který musel sledovat, jak jeho životní dílo končí v zapomnění. Zapomenutý obraz, již jako zmačkaný balík, objevil na půdě olomoucké arcibiskupské rezidence archivář Antonín Breitenbacher v roce 1925. K nalezenému plátnu vyhledal příslušnou korespondenci a bez pochyby ho určil. V této době již ale nebylo možné dát obraz na původní místo, protože prostor olomouckého chrámu sv. Václava byl mezitím přestavěn. Obraz byl proto převezen na kroměřížský zámek. Tam jej Antonín Breitenbacher nechal rozvinout, spustit z oken druhého patra a vyfotografovat. Pak bylo plátno pečlivě navinuto na původní dřevěný válec a uloženo na půdě zámku v Kroměříži.

Novodobá historie obrazu Oslavení svatého Václava začíná v roce 2011, kdy jej na zámecké půdě objevuje historik umění Ivo Hlobil. O následující etapu, tedy o záchranu zničeného obrazu, se zásadní měrou zasloužil Jan Světlík, generální ředitel společnosti Vítkovice Holding. Ten se jako milovník a mecenáš umění stal přímým iniciátorem záchrany tohoto největšího obrazu v moravských sbírkách.

Jaký námět obraz představuje a jaký je jeho výklad?
My jsme restaurátoři a tato otázka by měla směřovat na historika umění. Nicméně pokud máme být velmi struční, musíme zmínit ne příliš obvyklé zpracování tématu. Z archivních materiálů vyplývá, že duchovním otcem kompozice byl právě arcibiskup Sommerau-Beeckh. Ten si výslovně přál pojmout námět jako dramatickou scénu. Zobrazen ale neměl být samotný akt zavraždění, nýbrž až situace následující: mrtvý kníže, jehož poloha připomíná Krista při snímání z kříže, je obklopen anděly a jeho vrazi prchají z místa činu.

Zvláštní „nečeské“ oblečení Boleslava a jeho družiny bylo původně označované jako oblečení balkánských hajduků. Profesor Hlobil však objevil malířovu inspiraci romantickými oděvy dávných českých knížat podle litografického cyklu Dějiny české v obrazích od Antonína Machka z roku 1820. Co se týká zásadních námitek, arcibiskup vyžadoval, aby Václavovy insignie odnášela Boleslavova družina, což však z uměleckého hlediska již nebylo možné splnit. Pouze knížecí čepec a meč se nakonec kompromisně dostaly na schody v popředí. Na nich leží i královský plášť, který v původní kompozici odnášel ze scény královrah Boleslav. Další námitky arcibiskupa již zasahovaly sféru uměleckou a proti nim malíř vznášel argumenty výtvarné. Během restaurátorských prací jsme skutečně na obraze objevili důkazy o dodatečných autorských změnách kompozice potvrzující údaje z historických pramenů.

Čím je kromě svých úctyhodných rozměrů plátno tak významné?
Obraz je mezníkem v tvorbě významného vídeňského malíře pozdního biedermeieru Antona Pettera. Toto jeho největší plátno bylo do roku 2011 považované za ztracené. Dílo bude nyní třeba zařadit jak do celkového kontextu Petterovy tvorby, tak i do dimenze středoevropského malířství pozdního biedermeieru. Proto bude obraz určitě zajímavý i pro rakouské historiky umění. Obraz byl v minulosti z různých důvodů přijímán rozporuplně, většina zaznamenaných výtek však dnes již neobstojí. Dá se dokonce říci, že nekonvenční zpracování, které se v době vzniku stalo zdrojem nepochopení, můžeme dnes hodnotit jako nadčasový prvek, který nám obraz přibližuje.

Zpracování barevné vrstvy se moderně podřizuje jednotlivým místům kompozice, malíř je schopen nadsázky. V pozadí, kde je architektura, je malba nekomplikovaná a skládá se z jedné až dvou slabých vrstev, mnohdy pololazurních, kde stopa štětce vyznačuje v barevné hmotě na světlém podkladu příjemnou živost materiálu. Mračná obloha je budována více vrstvami s četnými pastami. Barva je nanášena velmi suverénně, některé plochy pojednává široký štětec s bravurně nasazovanými finálními tahy, jinde je vyšší hmota barvy energicky zpracovávána do až karikujících detailů, takže malba z blízkého pohledu působí svojí nadsázkou překvapivě moderně. Hlavní část výjevu je naopak malována umírněně a soustředěně s důrazem na plasticitu a zvláštní osvětlení. Přesto i zde můžeme obdivovat výslednou souhru jednotlivých čistých tónů. Velký důraz je všeobecně kladen na barevnost. Tak stojí temný Boleslav proti osvětlenému Václavovi, dramaticky sytá barevnost Boleslavových pochopů kontrastuje s delikátní modrofialovou barevností křídel a zvláštním osvětlením jemných tváří andělů, vedle temné katedrály a temného obzoru, kam uniká Boleslavova skupina, se v horní levé části kompozice otevírá světlé nebe, odkud směřuje pouze subtilně naznačený paprsek Boží milosti.

Můžete popsat sled restaurátorských prací? Co bylo nejobtížnější?
Technologicky jde o olejomalbu na plátně s použitím olejového šepsu. Pevné plátno s výraznou tvarovou pamětí bylo mnoho desetiletí složeno do balíku. Ve zlomech, které prostupovaly malbou přibližně po 15 až 30 cm, došlo nejen k opadání podkladu i barevné vrstvy, ale na mnoha místech dokonce i k roztržení plátna. Trhliny zvláště u dolního a horního okraje oddělovaly úzké pruhy plátna prakticky v celé šíři formátu. Malba byla, především v horní polovině výjevu, značně znečištěna. To naznačovalo, že obraz byl na půdě po mnoho let částečně rozbalený a na tuto nechráněnou plochu drasticky působilo nevhodné okolní prostředí.

Škála restaurátorských postupů se v podstatě nelišila od běžné restaurátorské práce. Unikátní ji činily právě rozměry plátna. Vše bylo přiměřeně časově i fyzicky náročnější. Navíc průběh každé etapy, všechny manipulace s plátnem musely být dopředu do všech detailů promyšleny. Nejprve byly ztvrdlé zlomy plátna rovnány, poté byl obraz za použití pomocné mezivrstvy nažehlen na nové plátno. Byly provedeny dvě drobné sondy do povrchových nečistot a byl vyroben spodní dřevěný napínací rám. Na závěr první etapy byl obraz převezen do Ostravy do multifunkční haly Gong v areálu Dolních Vítkovic. Tam byl vystaven po dobu jednoho roku, symbolicky mezi svátky sv. Václava 2012 a 2013. Poté proběhla druhá etapa restaurování, která obsahovala čištění povrchu malby, tmelení defektů a konečně retuš poškozených míst. Tato poslední etapa byla časově velmi náročná, protože probíhala klasickým způsobem, tedy retušovacími štětci velikosti 1 až 2 a zasahovala pochopitelně pouze tmelené defekty a drobnými pololazurami lokálně scelovala odřená místa. Na závěr byla malba opatřena přírodním damarovým lakem pro saturaci a pro další ochranu povrchu.

Obraz byl vystaven i v ostravské hale Gong. Kolik lidí se podílelo na jeho instalaci a jak dlouho trvala a v čem byla největší obtíž jeho zavěšení?
My jsme si pro všechny transporty obrazu, a to již od převozu z Kroměříže v roce 2012, vybudovali a zaškolili stabilní tým pomocníků, ve kterém měl každý svoji určenou funkci. Přesuny byly celkem čtyři. Vždy bylo nutné obraz navinout na transportní válec, převézt na místo určení, rozvinout, vyrovnat, napnout na spodní rám a zavěsit. V Gongu již pro nás byla připravena speciální plocha, k ruce jsme dostali vítkovické hasiče, samotné zavěšení zajišťovala skupina horolezců. Přesný počet spolupracujících nevíme, ale šlo řádově o desítky lidí.

Největší obtíž při zavěšování? Ten obraz má téměř 42 metrů čtverečních. Takto rozměrné nažehlené plátno se u nás patrně ještě neinstalovalo. Je totiž nutné si uvědomit, že obraz nelze porovnávat ani s rozměrově podobnou Slovanskou epopejí, protože jde o technologicky zcela odlišně koncipované obrazy, z čehož vyplývají i odlišná úskalí.

Kde je nyní po restaurování obraz umístěn?
Nerudovská otázka „Kam s ním“ stála již při samotném začátku záchranných prací. Nemělo by smysl obraz složitě restaurovat a pak jej opět navinout na válec a uložit. Roční vystavení v hale Gong v Dolních Vítkovicích ukázal, že obraz se snese, respektive se výborně doplňuje i s přísnou industriální architekturou. Pro trvalé umístění se podařilo najít další přiměřeně velký a dostatečně významný prostor, tentokrát v Opavě. Shodou okolností jde o kostel nesoucí jméno sv. Václava. V kostele se nedochovalo žádné vnitřní vybavení a jeho interiér zaznamenává stopy různých stavebních etap a vlastní pohnuté historie.

Architektonický návrh kovového stojanu pro obraz vzešel z AP Atelieru Josefa Pleskota a vyrobila ho opavská společnost Ferram strojírna. Tato technicky zajímavá konstrukce prý váží okolo 3 000 kg. Hlavní myšlenkou dnešní instalace bylo neohraničit výjev klasickým masivním rámem, ale nechat plně působit zvláštní světelné hodnoty obrazu v kontextu okolní architektury. Odhalení obrazu proběhlo 6. září 2014 v rámci zahájení Dnů evropského dědictví. Dobře nasvětlené plátno působí jako výrazný optický akcent oživující jinak barevně nevýrazný prostor presbytáře. Opavský kostel sv. Václava je dnes součástí městského kulturního zařízení, a tak lze předpokládat, že obraz sv. Václava bude plně přístupný veřejnosti jak sám o sobě, tak i jako důstojný doplněk četných kulturních a společenských akcí. Určitě si to zaslouží.

Pro nás osobně toto restaurování znamenalo nejen velkou čest, ale i opravdovou radost, že jsme mohli být nápomocni záchraně monumentálního zapomenutého díla a po 170 letech jej konečně – vůbec poprvé jako celek – představit veřejnosti.

Video, které stručně zaznamenává postup restaurátorských prací v celém průběhu, a také několik dalších, které zachycují jednotlivé etapy záchrany, lze zhlédnout ZDE. Více informací o restaurátorech Šárce a Petrovi Bergerových naleznete na portálu v KATALOGU SLUŽEB.